Přeskočit na obsah

Uživatel:Skim/Knihy/Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Vybrané
báje a pověsti národní
jiných větví slovanských.
Vydal
Karel Jar. Erben.

Matice lidu roč. III. čís. 1.
(Běžné číslo 13.)
V PRAZE.
Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých.
1869.
Tiskem knihtiskárny dra. Ed. Grégra.
Předmluva.

Není tomu dávno, ještě na počátku tohoto století, pokládány byly prostonárodní báje, pohádky a pověsti vůbec za věc pošetilou, za ničemný výmysl starých bab a chův, aby jimi ukrátily lidem nerozumným dlouhé zimní večery a neb ukonejšily nepokojné děti v sen. Kdo koli se hlásil pod korouhev domnělé vzdělanosti, kterou doba Josefínská vztyčila, pokládal za potřebu nevyhnutelnou i za svatou povinnost, všech takových, jak za to jmíno, jalových plodů hrubé, nevzdělané fantasie z hloubi srdce svého nenáviděti a podlé nejvyšší možnosti jich potlačovati.

Ale když v průběhu času z té samolibé strojené vzdělanosti z nenáhla se vyvinula skutečná, pravá snaha po vědě a po pravdě, počali mužové, kteří se obírali s poznáním svého národa, přemýšleti a vyšetřovati, jsou-li skutečně takové báje a pověsti nahodilý, neúžitečný a nedávný výmysl prostého lidu, a nebo mají-li v sobě jaké starší a hlubší jadro? a konečně který jest jich původ a počátek?

Co se první otázky dotýče, shledalo se, že tytéž báje a pověsti, ač v rouše mnohdy velmi rozličném, nalézají se na místech nejedněch a často na sta mil od sebe vzdálených, ano i u rozličných národů, kteří však buď jednoho jsou plemene, a neb aspoň spolu sousedí nebo sousedili, tak že nelze jest, aby se ta shoda přičítati mohla pouhé náhodě, nébrž že tyto věci mají nějaký společný, ale daleký a prastarý pramen a původ.

Dalším skoumáním, a zvláště když se za tou příčinou bedlivěji přihledlo ke známým bájeslovím jiných národů pohanských, starých i pozdějších, totiž Indův, Řekův, Germanův a Čudův, nabylo se přesvědčení, že ty prostičké naše pohádky a pověsti jsou zbytky prastarých bájí náboženských, jimiž pohanští předkové naši zobrazovali sobě neodolatelné působení vidomé přírody, které vzdávali úctu božskou, její zjevně působící síly, ježto jsou příčinou blahodárných i zhoubných účinků, léta i zimy, dne i noci, života i smrti; a že takto pod chatrnou a v průběhu snad několika tisíc let neustálým přecházením s pokolení na pokolení často velmi zpotvořenou rouškou báje mnohdykrát se ukrývá hluboká pravda přírodní i vážná národní mravouka náboženská. Bylať báje hlavní formou předhistorického života národa každého, pronikajíc celé ústrojí někdejšího jeho bytí: jeho náboženství, jeho veřejné i domácí zřízení, jeho zaměstnání, zábavy, zpěvy i všecko jeho smýšlení. V mlhovité říši starých bájí ztrácejí se počátkové obecného dějepisu národního. Soudce Krok se svými dcerami a Přemysl oráč, první v domácím dějepisu našem vystupující osoby, zahaleny jsou mlhou starých bájí národních. A však i v pozdějších pověstech historických, jako ku př. o Iljovi Muromci, o Markovi královici, o Zdenkovi Zásmuckém a jeho Blanických rytířích a t. d. ještě také báje se skutečností tak sloučena jest, že nelze s jistotou jednoho od druhého odmísiti. Bájemi pohanskými protkáno i náboženství křesťanské ve spůsobě mnohých legend i obřadů. Tak ku př. svatý Jiří, mládenec dvanáctiletý, jenž zabíjí draka a vysvobozuje pannu královskou od smrti, jest táž osoba staré báje národní, kteráž i ve mnohých našich pohádkách, ač v obleku rozdílném, se vyskytuje: jestiť to slunce jarní, jež po dvanácti měsících výroční pouti své ubíjejíc draka čili běsa zimního, vysvobozuje panenskou přírodu.

Ano prastaré báje pohanské projímají potud ještě, přese všecko působení novověké osvěty, národní život náš ve spůsobě pověr, předsudkův, obyčejův, přísloví a jiných návykův, v kterých jsme se zrodili a vyrostli. Nechtíce a nevědouce jsme všickni bájemi pohanských předků našich proniklí. Tak ku př. dávajíce někomu „dobré jitro“ neb „dobrý den“ a p., totiž žádajíce slovem, aby se tak stalo, jakož pravíme, ani netušíme, že tento spůsob pochází ještě z pohanství a vysvětluje se bájí, která slovu přičítá tvůrčí moc. Když díme v přísloví, že „čert vtrhl na svého Boha,“ chtíce říci, že přišel rovný na rovného, ani zdání nemáme o tom, že jsme vyslovili základní učení náboženské pohanských předků našich o dvou sobě rovných bozích, dobrém a zlém atd.

Přistupujíce k otázce druhé: odkud mají prostonárodní báje a pověsti svůj původ a počátek? jakými skrytými příčinami za časů předhistorických u každého národu nevyhnutelně vznikaly a se rozvíjely, přenášejíce prostotu skutečného života v podivnou říši nemožností? musíme vyznati, že potud ještě se nepodařilo, tuto otázku s jistotou a konečně rozřešiti.

Jest trojí spůsob, kterým mužové učení starého i nového věku hledí vysvětliti původ bájí národních a dopátrati se jich jádra, totiž:

a) historický, jejž zastávali staří řečtí Epikurejové a někteří novější francouzští i němečtí učenci, dovozujíce, že bájesloví jest zbožněná historie, t. j. že bohové pohanští byli někdy skutečnými lidmi, žijíce na zemi, a že časem a přimyšlením zázračných příběhů povýšeni jsou na bohy. b) symbolický, jenž pokládá báje za plod bujné obraznosti, která síly v přírodě působící přiodila podobenstvím a je zbožnila. Jestiť to symbolické oživení působící přírody. Náhled tento, k němuž i řečtí Stoikové se přiznávali, za časů novějších zvláště od německých učencův mnoho byl pěstován a nyní v Evropě vůbec za pravý panuje. Původ pak takových bájí symbolických přičítají někteří buď dávným mudrcům, kteří jich užívali při vyučování, nebo básníkům s úmyslem zábavným, a nebo kněžím s úmyslem náboženským; jiní pak mají za to, že báje vyšly z národu vůbec, jenž smělou mlhovitou symbolikou vyobrazoval sobě zbožněné síly přírodní.

c) filologický čili jazykový. Původ báje připisuje se tuto pouhému působení řeči ústní a jejím změnám, nechť toho příčinou jest nedokonalost a nebo přílišné bohatství prvotního jazyka. Dle náhledu tohoto není báje nic jiného, nežli mylně pojaté podání, které pošlo z předhistorických osudů jazyka nedorozuměním. Báječné podání zplodilo potom báječnou víru a zázračné příběhy. Výkladu tohoto zástupcové jsou: Němec Heine a Rus Šepkin.

Máme za to, že žádný z těchto výkladů sám o sobě k vysvětlení všech bájí národních kterého koli národa nepostačuje, ale že každý jich na svém místě a v jistých okolnostech může býti pravý a platný. V bájesloví však slovenském jen druhý a v jisté míře i třetí ten spůsob prospěšně posloužiti může, ale první snad dokonce se nehodí. Nemajíce nyní ještě úplné jistoty, odkud národní báje naše vzaly svůj původ, musíme se zatím spokojiti s vědomím, že pocházejí z časů předhistorických, a že podstatou svou vztahují se k náboženství pohanských předků našich, k úctě všepůsobící přírody:

Ostatně netřeba široce dokládati, že není všecko pravou starou bájí národní, co si prostý lid tím jmenem vypravuje a nebo snad i ve sbírkách tištěných za to se vydává; ano že i mezi skutečnými bájemi národními rozdíl jest nemalý podlé toho, neodchyluje-li se báje příliš od prvotní prostoty a průhlednosti své, a nebo byla-li časem v ústech lidu pokažena, s jinými bájemi smíšena, a neb od nerozumných neb i nesvědomitých sběratelů a písálků z úmysla předělána i zpotvořena. V příčině té potřeba jest, aby ten, kdo se s bájeslovím slovanským obírá, duchem kritickým uměl rozeznati pravé od nepravého, podstatné od nepodstatného, věcné od formálního a nahodilého.

Od té doby, co Slované počali sobě těchto svých památek národních všímati, neuplynulo ještě ani plných 40 let, a již shledáno jich i tiskem vydáno množství veliké; avšak potud ještě žeň u všech větví kmene slovanského není dokonána, ano u některých sotva se počala. V Čechách vydali Jakub MalýBožena Němcová sbírku jich pod názvem „Báchorky a pověsti“ (v Praze 1855), potom J. K. z Radostova „Národní pohádky“ (v Praze 1856). — Na Moravě vyšla „Sbírka pověstí moravských a slezských“ od M. Mikšíčka (v Brně 1843), pak „Pohádky a pověsti“ z okolí Rožnovského, jež sebral B. M. Kulda (v Brně 1854), a pokračování jich od J. St. Menšíka z okolí Jemnického (v Brně 1856); konečně „Pohádky z Moravy“ od Fr. Stránecké (v Praze 1868). — Na Slovensku: „Slovenskje pověsti“ od J. Rimavského[red 1] (v Levoči 1845), a jiná sbírka od A. H. Škultetyho[red 2] a P. Dobšinského (v Rožnave 1858); konečně také „Slovenské pohádky a pověsti“ od B. Němcové (v Praze 1857). — V Lužici: několik pohádek a bájek zároveň s písněmi vydaných od L. Haupta[red 3] a J. E. Smoléře[red 4] (v Budyšíně 1841), pak „Sagen und Märchen“[red 5] od Ed. Willkomma[red 6] (v Hannovru 1845) a „Sagenbuch der Lausitz“ od K. Haupta[red 7] (v Lipsku 1862). — Polské: K. W. Wóycického[red 8] „Klechdy, starożytne podania i powieści ludu Polskiego i Rusi“ (ve Varšavě 1837); „Powieści ludu spisane z podań“ od K. Baliňského[red 9] (ve Varšavě 1842), a „Bajarz Polski“ od A. J. Gliňského (ve Vilně 1853). — Velikoruské sbírky: I. Sacharova[red 10] (v Petrohradě) a A. N. Afanasjeva[red 11] „Narodnyja russkija skazki“[red 12] (v Moskvě 1858); I. A. Chudjakova[red 13] „Velikorusskija skazki“ (v Moskvě 1860). — Maloruské skazky některé z Haliče obsaženy jsou ve spise „Věnok“ od Ivana B. Hołovackého[red 14] (ve Vídni 1847) a z Jižní Rusi v díle „Zapiski o Južnoj Rusi“ od P. Kuliše[red 15] (v Petrohradě 1857); po sléze vydal J. Rudčenko[red 16] „Narodnyja Južnorusskija skazki“ (v Kyjevě 1869). — Srbské pod názvem „Narodne Srbske pripovědke“ vydali A. Nikolić[red 17] (v Bělehradě 1842) a Vuk Štef. Karadžič (ve Vídni 1853). — Charvatské z okolí Varaždinského vyšly též pod názvem „Narodne pripovjedke“ od Mat. Kračmanova Valjavce[red 18] (ve Varaždíně 1858) a Krajinské báje o stvoření světa a o Kurentovi v „Nevenu“ (v Lublani 1858). — Z bájí a pověstí všech větví slovanských učinil K. J. Erben jistý výbor pod titulem „Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních“ (v Praze 1865), mezi něž pojaty jsou také některé bulharské, kašubskédolnolužické, ježto před tím nikdež ještě nebyly vytištěny. — Toto však jsou jen sbírky čelnější, pokud nás došly; o pohádkách, pověstech atd., ježto po různu ve mnohých časopisech roztroušeny jsou, tuto nelze jest se šířiti.

Z těchto nadřečených sbírek, vyjmouc toliko sbírky českoslovanské, vybrali jsme věci některé, ježto v bájesloví slovanském mají zvláštní důležitost nebo zanímavost, pak některé pověsti o báječných recích slovanských, a konečně také několik povídek mravoučných i žertovných, kteréž tuto čtenářstvu našemu podáváme z největšího dílu v úplném jich přeložení na jazyk náš mateřský, a jen z malé části, pokud se za dobré vidělo, ve spůsobu více méně zkráceném. Pohádek českých, moravských a slovenských, ježto jsou vůbec přístupny, z úmysla jsme pominuli. Nejdůležitější zajisté báje slovanská, ve sbírce této obsažená, jest „o stvoření světa“, kteráž sice u nás potud se nenalezla, ale Slovanům jiným, totiž v Krajině, v Srbsku, v Haliči, v Jižní i Veliké Rusi povědoma jest, ano až do Asie k pohanským ještě Burétům se dostala. Důležita jest i také zvláště proto, že do nedávna ještě s jisté sousední strany se pravilo, že Slované k této báji základní o počátcích všeho bytí, k tomuto vrcholu národního důmyslu, ani se nikdy nepovznesli!

Mezi bájemi a pověstmi nepovědomými najde tuto náš čtenář také mnoho, totiž celou třetinu, dobrých starých známých, ač někdy v kroji u nás neobyčejném, a to ze všech zemí slovanských, ješto hlasité vydávají svědectví, že přese všecky hráze, příkopy i jiné překážky politické jsme i zůstaneme dětmi jedné veliké slovanské rodiny. Některé z našich domácích pohádek a pověstí, od prvotní formy své se odchýlivše, nabývají teprvé příbuznými podáními jiných Slovanův určitého smyslu bájeslovného. Tak ku př. vůbec povědomá naše pohádka „o pernikové chaloupce“ sama o sobě zatmělá jest, a nesnadno lze se domysliti, jaký smysl se skrývá v báji té; ale když ji srovnáme se skazkou velikoruskou „Špalíček“ (č. 16), kdež Ivánka husy letíce berou na křídla svá a donášejí domů, tuť i hned prosvitne, že Ivánkem míní se jaro čili jarní slunce, s nímž husy divoké se navracují z krajin jižních, a že česká lidojedná baba, ruská vědmaJaga-Bura (č. 37), lužická Vjera i slovinská židovka (č. 82) jsou jedna a táž bytost bájeslovná, znamenajíce zimu, která všecko stvoření hubí a požírá, a která také tím Ivánkem — jarem béře svůj konec. Vše ostatní jest jen nahodilá úprava, kterou si každá krajina zřizuje dle své chuti.

V Praze, v únoru 1869.

Vydavatel.

1. Stvořeni země.

(Z Krajiny.)

Nebylo ničeho, nežli Bůh, slunce a moře. Slunce pálilo. Bůh se uhřál a koupaje se v moři potopil se. Když opět vyplaval, zůstalo mu za nehtem zrnko písku. Zrnko vypadlo a zůstalo na hladině mořské ležeti; neb na počátku kam co upadlo, tam taky zůstalo ležeti. A to zrnko je naše země a dno mořské její vlast.

2. Stvoření světa.

(Dle domnění ruských raskolníkův.[1])

Na počátku byla země celá potopena vodou. Bůh chtě stvořiti suchou zemi, poslal do vody ďábla, aby ze dna mořského přinesl hrst země. Bera zemi měl ďábel takto říci: „Beru tebe ve jménu Boha otce, syna i ducha svatého!“ Ale ďábel potopiv se, nabral do hrsti a ničehož při tom neřekl; a když pak přišel na povrch vody, neměl v ruce nic. I poslal ho Bůh podruhé. Ďábel se potopil, nabral a promluvil, jak Bůh nařídil; ale chtěje také sám něco z té země míti, vstrčil kousíček do huby a ostatek dal Bohu. Bůh rozhodil tu zemi po vodě, řka: „Rozmnož se země a rosti!“ I vyrostly z ní tři díly světa; ale i ten kousíček v hubě ďáblově začal růsti, tváře mu se roztáhly a jakkoli se namáhal, nikterak nemohl ho vyplivnouti, až mu Bůh pomohl. Na to ďábel ten kousek po veškeré zemi vyprsknul, a z toho se udělaly bažiny, pouště a místa neúrodná.

3. Bůh a čert.

(Z Malé Rusi.)

Jednou ničehož nebylo, jen nahoře nebe a pod ním voda. Tehdy plaval Bůh po vodě i spatřil veliký kus tvrdé pěny, na které seděl čert. „Kdo jsi?“ tázal se Bůh. „Nepovím,“ řekl čert, „leč vezmeš-li mě do svého člunku.“ Bůh mu to slíbil a onen řekl: „Jsem čert!“ I jeli spolu, oba mlčíce, až potom čert promluvil: „Dobré bylo by, kdyby byla pevná země.“ — „Budiž,“ řekl Bůh; „potop se na dno mořské a přines nahoru hrst písku, udělám z něho pevnou zemi; ale když ten písek bráti budeš, řekni: Beru tě ve jmenu božím!“ Čert ihned se potopil a nabral na dně mořském do obou hrstí písku, řka: „Beru tě ve jménu mém!“ A když přišel zase nahoru, neměl v hrstech nic. Bůh věda co se stalo, těšil jej a poslal ještě jednou dolů na dno mořské. Čert se potopil a sahaje dole po písku, řekl: „Beru tě ve jmenu jeho!“ Přijda pak na vrch, neměl nic více písku, než co mu bylo za nehty zalezlo. Bůh vzal ten písek, nasypal po vrchu vody, a udělala se pevná země, ale jen tak malá jako lože. Když nastala noc, Bůh i čert lehli si spolu na zemi, aby si odpočinuli. Jakmile Bůh usnul, strčil jím čert k východu, chtěje jej do vody svrhnouti, aby se utopil; ale k východu udělala se daleko, daleko pevná země. Potom jím čert strčil k západu, a pak i na jiné strany: a kam koli jím strčil, v tu stranu pokaždé země daleko se rozšířila.

Jakmile Bůh stvořil zemi, vstoupil na nebesa; ale čert nechtěl bez něho zůstati i letěl v patách za ním. Tu slyšel, kterak andělé Bohu zpívají chválu, i mrzelo ho, že nikoho nemá, kdoby se též radoval z jeho příchodu. I přistoupil k Bohu a pošeptal jemu: „Co mám dělati, abych měl také takovou družinu při sobě?“ Bůh odpověděl: „Umej si ruce i obličej a stříkej tou vodou za sebe.“ Čert tak učinil i udělalo se takové množství čertů, že andělům v nebi již ani místo nestačilo. Vida to Bůh, poručil svatému Eliáši, aby hřměl a blýskal. Eliáš byl tomu rád, bouřil, blýskal a deštil po 40 dní a nocí, a tím mnohým deštěm spadali čerti s nebe dolů na zem. Když pak žádného již na nebi nebylo, tehdy počali také andělé dolů padati. Tu poručil Bůh Eliášovi, aby přestal; a kde který ďábel, padaje, v tom okamžení byl, tam také zůstal. Z té příčiny také ještě v noci jiskry po nebi lítají, nyní teprvé k zemi dopadujíce.

4. Boj archanděla s ďáblem.

(Ze Srbska.)

Když ďáblové odpadli od Boha a utekli na zemi, tehdy vzali s sebou i slunce a ďábelský král nabodnul je potom na kopí a nosil na rameně. Když pak země žalovala Bohu, že celá sluncem uhoří, poslal Bůh svatého archanděla, aby slunce ďáblovi hleděl odejmouti. Svatý archanděl sstoupil na zemi a přidružil se ku králi ďábelskému; ale ten porozuměl tomu, co chce, i měl se před ním dobře na pozoru. Chodíce takto spolu po zemi, přišli k moři a chtěli se koupati; a ďábel zarazil kopí se sluncem do země. Když se chvilku koupali, řekl archanděl: „Pohřizujme se, abychom viděli, kdo může hloub.“ A ďábel mu odpověděl: „Tehdy se pohřiž.“ I pohřížil se archanděl a přinesl v zubech nahoru mořského písku. Nyní měl se pohřížiti ďábel, ale bál se, aby mu zatím archanděl neodnesl slunce. Tehdy naplil na zemi, a z té sliny udělala se straka, i měla mu slunce hlídati, dokud bude pohřížen a dokud také v zubech nepřinese písku mořského. Když se ďábel pohřížil, udělal archanděl nad mořem rukou kříž a na moři udělal se led na devět loket ztloušti; potom uchopil slunce a utíkal s ním k Bohu, a straka začala křičeti. Když ďábel uslyšel stračí hlas, už věděl, co se stalo, a co mohl nejrychleji vrátil se nahoru. Přijda nahoru, vidí, že je moře potaženo ledem a že nemůže ven! I vrátil se bez prodlení zase na dno mořské, vzal kámen a led jím protloukl, a pak se honem pustil za archandělem. Ten utíká a onen za ním! A právě když archanděl jednou nohou kročil na nebe k Bohu, tu ďábel ho dostihl a nehtama jemu ze spodu druhé nohy vyštípnul veliký kus masa. A přijda tak archanděl raněný se sluncem před Boha, dal se do pláče: „Co si počnu, pane Bože, tak zohaven?“ A Bůh mu řekl: „Mlč, neboj se; nařídím, aby všickni lidé tak měli na spodu nohy jako malý důlek.“ I nařídil tak Bůh, a u všech lidí udělal se na spodu obojí nohy jako malý důlek. A tak zůstalo až po dnešní den.

5. Stvoření člověka.

(Z Krajiny.)

Na počátku nebylo ničeho než Boha samého a Bůh spal a snil. A ten jeho sen trval po věky věkův. I bylo souzeno, aby se probudil. Protrhnuv se ze spaní začal se ohlížeti, a kam koli pohledl, udělala se hvězda. I podivil se tomu Bůh, vstal a šel se podívat, co stvořil očima. Šel pořád, ale nikde neviděl kraje ani konce. Konečně přišel také k naší zemi a byl už velmi unaven; pot se mu s čela hrnul. A jedna kapka toho potu padla také na zem, oživila se a hle, to byl první člověk! Pochází z Boha, ale nebyl stvořen, aby žil v rozkoši; z potu se narodil a již na počátku mu bylo souzeno, aby se trápil a potil.

6. Stvoření člověka.

(Dle ústního vypravování raskolníků z okolí Pleskovského.)

Bůh udělal tělo člověčí z hlíny a položil je na zemi. Potom šel, aby přinesl duši, a postavil k němu psa, aby zatím hlídal. I přišel čert a vida tak krásné tělo, chtěl je zkaziti; ale pes nedal, dorážel na čerta a kousal ho v hubená lýtka. Tu udělal čert náramnou zimu, a pes, jenž posud byl holý a bez chlupů, ztuhnul a nemohl se hnouti. Potom čert přistoupil k tělu a poprskal je několikrát, a toto jest příčinou všelikých nemocí, soužení, hříchů a nedostatků. Bůh pak se vrátil, vložil duši do těla, i ačkoli viděl, co se stalo, nechal těla bez proměny, předvídaje, že i ta soužení a ty nedostatky člověku jsou potřebné. Ale psu dal kožich, aby budoucně, kdyby se mu co podobného přihodilo, lépe mohl hlídati.

7. Potopa světa.

(Ze Slovinska.)

Na počátku světa byl zlatý, šťastný věk: země vydávala všeho hojnost bez všelikého přičinění lidského, chléb vyrůstal na stromech a klasy pšeničné byly na půl sáhu dlouhé. Lidé tehdáž byli dobří, ale potom znenáhla se pohoršili a stali se zlými. Tehdy rozhněval se Bůh na svět a umínil sobě jej zkaziti. I počalo silně pršeti a pršelo bez ustání, až celá země vysoko byla pokryta vodou. Lidé všichni zahynuli a jen čtyři zůstali na živě. O třech není povědomo, kterak se zachovali; ale o čtvrtém toto se vypravuje:

Na jedné vysoké hoře byl vinný kmen, a dosahoval vrcholem až do nebe. Toho kmenu se ten člověk chytil a začal po něm lézti nahoru. Bůh Kurent vida to, byl rád, že člověk hledá pomoci na stromě jemu posvěceném i smiloval se nad ubohým. Brzy potom začala voda zas odtékati a země osýchati. I musil ten člověk slíbiti Kurentovi, ochranci svému, že bude vždy potom milovati dvé jemu svatých bylin a plodů jích rád požívati. Ty byliny byly: vinný kmen a pohanka. Ten člověk vzal v jednu ruku kmen a v druhou stéblo pohanky a šel po širokém světě hledat sobě sídla. I usadil se na březích Jaderského moře. Z vinného kmenu, kterýž nesl v ruce, usekl prut a vstrčil jej vší mocí do země, až se celá otřásla. A tu také zasil pohanku. Potomci jeho rozšířili se po Krajině; a proto Krajinci po dnešní den větším dílem se živí pohankou. Ti čtyři lidé, kteří se v povodni zachovali, rozešli se potom v čtyry strany světa, a zemi opět zlidnili.

8. O božím kohoutu.

(Z Krajiny.)

Země byla pustá, nikdež nic nebylo než kamení. I bylo toho Bohu líto a protož poslal svého kohouta, aby ji zúrodnil. Kohout posadil se na jednu jeskyni a snesl vejce podivné moci a platnosti. Vejce se prorazilo a vyplynulo z něho sedm řek. Řeky zavlažily celou tu krajinu a v krátkém čase zazelenala se celá, všude bylo plno kvítí i ovoce, bez všeliké práce lidské rodila se na poli pšenice a na stromoví netoliko jablka a fíky, nébrž i chléb nejbělejší a nejsladší, A v tom ráji živi byli lidé bez všeliké starosti, pracujíce, ne proto, žeby toho bylo třeba, nébrž aby jim ušel čas a pro své vyražení. Okolo toho ráje byly hory vysoké, aniž bylo se lidem báti jakého násilí anebo vzteklé bouře. Ano nedosti na tom. Aby lidé, jsouce jinak svoji a svobodni, v nevědomosti své nevzali žádné škody, třepetal se vysoko na nebi boží kohout a každého dne jim kokrhal, kdy mají vstáti, kdy jísti a kdy co dělati. Lidé byli šťastni, a jen ten boží kohout je mrzel pro své neustálé kokrhání. I počali lidé reptati a Boha prositi, aby je toho nepokojného zvířete zbavil: „však i bez něho bychom uhodli,“ pravili, „kdy máme jísti, pracovati a vstávati.“ Bůh je vyslyšel a kohout uletěl s nebe a jen ještě jednou jim zakokrhal: „Líto mi vás, chraňte se jezera.“ Lidé byli tomu velmi rádi a nikdo jim už nepřekážel. Jedli, pracovali i vstávali pořádně, jak už byli zvyklí a jak je tomu naučil kohout. Ale znenáhla začali někteří mysliti, že se nesluší, aby lidé tak otrocky poslouchali kohutího kokrhání, i začali živi býti každý po svém, nižádného pořádku nezachovávajíce. Z toho povstaly nemoci i všeliké jiné nesnáze. Toužebně ohlíželi se lidé zase po nebi, ale bylo darmo, božího kohouta nikdy více nespatřili. — I chtěli aspoň na jeho poslední slova dbáti; ale nikdo nemohl se dohádati jich smyslu. Mají se prý obávati jezera, napomenul jich kohout, proč? vždyť není žádného jezera v té dolině, teče tu pokojně těch sedm řek, ježto vyplývají z vejce. A protož hádali lidé, že to nebezpečné jezero je tam někde za horami a posílali každý den člověka na vrchol, zdali by co nespatřil. Ale odnikud nebylo žádného nebezpečí, člověk darmo chodil a lidé se opět upokojili. Zpupnost více a více se rozmáhala; z pšeničných klasů dělaly sobě baby pometla a mužští jimi pod sebe stlali; i nechtělo se jim už ani lézti na strom, aby si nabrali chleba, nébrž podpalovali stromy, aby upadly a oni je bez práce mohli obrati. Když se nasytili, lehli sobě podlé řeky, zlořečili a páchali všeliké nešlechetnosti. Jeden vyvalil oči na vodu, zakýval hlavou a zableptal: „He, bratři! podivná věc: rád bych věděl, proč je té vody právě tolik, proč jí není více ani méně?“ Druhý odpověděl: „I to byly jen vrtochy kohoutovy! hanba dost, že ho vždy ještě posloucháme a dáváme hlídat jezera, kterého ani nebylo, ani nebude. Kdyby bylo po mém, hlídač by tam vícekrát nešel. A co se týče řeky, myslím, žeby bylo lépe, aby bylo vody víc.“ Soused jemu sice k prvnímu přisvědčil, ale myslil, že je vody dost, ba až nazbyt. Nějaký břicháč dodal, že mají zajisté oba dva pravdu, a žeby bylo nejmoudřejší, aby to vejce roztloukli a jen tolik vody každému na zem pustili, co jí potřeba; a toho jezerního hlídače že skutečně už nepotřebují. Sotva se to rozhlásilo, nastal po dolině pokřik a všecko se hrnulo k tomu vejci, aby je roztloukli, a všickni jen toho litovali, že hlídač už odešel, a zejtra že ta hlídka může přestati. Lid se postavil okolo vejce, ten břicháč vzal kámen a uhodil o ně. Vejce se roztlouklo, jako když hrom udeří, a tolik vody vyvalilo se z něho, že skoro celé lidské pokolení zahynulo. Ráj naplnil se vodou a na tom místě nebylo než veliké jezero. Voda rostla výše a výše, až dosáhla nejvyšších vrcholů hor, tam, kde stál ten hlídač.

9. O Kurentovi.

(Z Krajiny.)

Potopou zahynuli všickni lidé, až na toho jednoho hlídače, a ten byl Krajinec. Ten utíkal výš a výš, až voda i tuto poslední horu potopila. Jedle i duby zmizely pod vodou a jediný vinný trs ještě vynikal z potopy. Ve smrtelném strachu chytil se člověk toho trsu; ale trs byl tenký a slabý, kterak ho měl uchrániti? I spatřil to Kurent, jenž užíval trsu za hůl, když chodil po šírém světě, a bylo mu mílo, že člověk jaksi u něho hledá pomoci. Pravda, že byl Kurent sice velmi šalebný, ale byl také dobré povahy a rád pomáhal každému z nebezpečí. Slyše Krajince naříkati, narovnal trs a natáhl ho tak, že až nad oblaka dosahoval. Plných devět let trvala povodeň a po celý ten čas visel Krajinec na trsu, živě se jeho hrozny a tak se zachoval. Když pak voda opadla a země zas oschla, slezl dolů a děkoval Kurentovi, že ho vysvobodil. Ale Kurentovi nebylo to po vůli: „Trs tě vysvobodil,“ povídá, „a trsu poděkuj, i udělej smlouvu s ním za sebe i za své potomky pod přísahou, že jej budete věčně slaviti a jeho víno milovati nad všeliké jiné jídlo a pití.“ A Krajinec rád se zapřisáhl, a po tu dobu prý potomci jeho drží slovo, milujíce víno nade vše a radostně zpomínajíce na Kurenta, starého dobrodějce.

10. Kurent a člověk.

(Z Krajinska.)

Kurent a člověk nepohodli se spolu o to, kdo má vládnouti na zemi. Nechtěl toho dopustiti ani Kurent člověku ani člověk Kurentovi. Člověk ten prý byl velmi silný a postavy obrovské. „Pojď,“ řekl Kurent, „ať vidíme, kdo je silnější, a mám-li já čili ty na zemi panovati. Tu hle jest široké moře: kdo je lépe přeskočí, bude míti zemi, i všecko, co je tam za mořem, a to je zajisté stokráte lepší než tato poušť.“ Člověk k tomu přivolil. Kurent pozdvihl si halenu a skočil přes moře, jen že si na druhé straně trochu nohu omočil. I začal se tu člověku posmívati; ale člověk ani si toho nevšímal, a nepozvednuv ani haleny beze všeho namáhání kročil přes moře jako přes nějaký potůček, ani nohy sobě neomočiv. „Já vyhrál,“ řekl člověk Kurentovi, „hle, moje noha je suchá a tvoje mokrá.“ — „Poprvé jsi mě přemohl,“ odpověděl Kurent, „tobě náležejí roviny, moře i co je za mořem; ale to není ještě všecko, také ještě něco pod námi a nad námi. Pojď, ať podruhé vidíme, kdo je silnější.“ Kurent stoupil na jeskyni a dupnul o ni nohou, až se to rozléhalo, jako když hrom udeří. Jeskyně pukla a bylo viděti jámu, kde se hadové rodí. I dupnul nyní také člověk a země se zatřásla, i prorazil všecko až ke dnu, tam kde širokou řekou teče ryzí zlato, a hadové propadli a v té zlaté řece se utopili. „I to je tvé,“ řekl Kurent, „ale za caře tebe neuznám, dokud mne ještě po třetí nepřemůžeš. Tam hle je hora velmi vysoká, dosahuje nad oblaky až do nebeského stolu, kde sedí kohout a hlídá boží krmě. Nuže, vezmi střelu a spusť a já také spustím: kdo výše dostřelí, je silnější a tomu náleží země i všecko, co je pod ní a nad ní.“ Kurent spustil a střela mu se za osm dní navrátila; potom také spustil člověk a střela letěla devět dní, a když desátého dne padla, byl na ní nabodnutý nebeský kohout, co hlídal boží krmě. „Jsi cařem,“ řekl lstivý Kurent, „klaním se tobě, jako se na poddaného sluší.“ Ale člověk byl dobrý, i pobratřil se s Kurentem a šel, aby svého cařství užil.

Kurenta pak mrzelo, že ho člověk zahanbil, a nemoha jemu odolati silou, umínil sobě užiti chytrosti. „Velmi silný jsi, člověče!“ řekl sobě sám, „ale tuším, že jsi také tak hloupý; půjdu a přinesu ti něco darem, co jsem si sám vymyslil.“ Po té stlačil vinný kmen a vyprýštilo se z něho čisté červené víno. „Tu máš ten dar! ale kde jsi?“ I našel člověka na zemi na druhé straně za mořem, an sobě pochutnává na sladké kaši. „Co, pane, děláš?“ otázal se ho Kurent. „Jak vidíš: udělal jsem si kaši z běloučké pšenice a z ovoce červeného, a tu ji jím a piju vodu.“ — „Ubohý pane! panuješ světem a piješ vodu; dej sem číši, uctím tě jiným, lepším nápojem, který jsem ti já, tvůj ponížený sluha, připravil.“ Člověk se dal ošiditi, vzal číši s červeným vínem a vypil. „Děkuji ti, pobratřenče! tys dobrý, ale po to tvém nápoji mnoho není!“ Kurent se zamračil a odešel, přemýšleje neustále, jak by člověka mohl ošiditi. I stlačil opět vinný kmen a opět vyprýštilo se z něho červené víno; ale Kurent přimísil nyní do něho čemeřici, bylinu, která roste, když měsíc svítí, aby víly a věštice měly co jíst. I vyhledal podruhé člověka a nalezl jej na dně zemském, kde ryzí zlato širokou řekou teče. „Co, pane, děláš?“ — „Tkám si zlatou košili, i upachtil jsem se při tom a mám velikou žízeň; ale není tu vody a na svět je daleko, sedm růčků cesty.“ — „I mohu ti posloužiti,“ řekl Kurent, „tu hle máš číši vína, zlaté slunce lepšího nespatří.“ Člověk se dal přemluviti, vzal číši a vypil. „Děkuji ti. Kurente, tys dobrý, a ten tvůj nápoj je také dobrý.“ Kurent jemu chtěl ještě jednou naliti, ale člověk nechtěl; bylť od přirození ještě střídmý a rozumný. Kurent se zamračil a odešel, zdali by něco lepšího nevymyslil. I stlačil po třetí vinný kmen a víno se prýštilo silněji, leč ani teď nezůstalo neporušené a bez hříchu. Zlomyslný Kurent vzal střelu a otevřel si žílu i napustil do vína své černé krve. Potom šel zase člověka hledat a nalezl jej na vysoké hoře za božím stolem, an jí pečeni, kteráž nebyla jemu, nébrž Bohu pečena. „Co, pane, děláš?“ tázal se Kurent s podivením a s radostí, vida, že se člověk těžce prohřešil. — „Tu sedím a jím pečeni, ale mám na spěch, bojím se Boha, aby nepřišel a mne neshodil.“ — „Nic se neboj,“ řekl mu Kurent, „a jak ti boží pečeně chutná?“ — „Je dobrá, ale krutá, že ji sotva polykám.“ — „I mohu ti posloužiti,“ řekl Kurent, „tu hle máš víno, není takového ani na zemi, ani na nebi, než jen u mne.“ — Po třetí dal se člověk ošiditi, a to zle. „Děkuju ti, Kurente!“ řekl, „tys dobrý, ale ten tvůj nápoj je tebe lepší; dej a natoč ještě jako na věrného sluhu náleží.“ Kurent natočil a člověku se zakalilo oko, ano i paměť se mu zakalila, tak že už ani na Boha nemyslil a zůstal za stolem. Brzy potom Bůh se navrátil a vida člověka, jenž mu snědl pečeni a nyní mu za stolem dříme, rozhněval se a shodil jej silnou rukou s hory dolů, kdež celý potlučený od poly mrtev ležel po mnoho let. Když se opět uzdravil, neměl už žádné síly, a nemohl ani přes moře, ani na dno zemské, ani na horu ke stolu nebeskému. Tou měrou Kurent dosáhl vlády nad světem i nad člověkem, a lidé jsou od té doby slabí a malí.

11. Stolistá růže.

(Z Krajinska.)

Člověk měl půtku s Kurentem o zemi. Když se spolu nemohli o své právo smluviti, popadli se a potýkali se spolu na zemi plných sedm let, a nemohl ani Kurent člověka, ani člověk Kurenta přemoci. Tehdáž také rozkopali a rozryli zemi, že se takovou stala, jako je posud; kde prvé bývaly samé prostranné roviny, vydupali patou propasti a nahrnuli hor a vrchů. Když pak tou půtkou byli unaveni, padli oba dva jako mrtvi na zem a leželi takto sta let; tu přišel na zemi silný Dobřín a svázal člověka i Kurenta a začal panovati nad světem. Tu se ti dva probudili a vidouce se svázané konopnými provazy, podivili se, kdo na ně ty pavučiny vložil. I vstali a roztrhli provazy co pravé pavučiny, popadli Dobřína a svázali zlatými okovy a dali jej ohnivému drakovi, aby dračici zaplítal vlasy a umýval jí bílé ruce. Tehdy řekl Kurent člověku: „Hle, unavili jsme se půtkou a usnuli jsme, i přišel na nás ničema, a začal panovati nad světem. Dali jsme jej sice ohnivému draku; ale budeme-li se i dále ještě hašteřiti, přijde na nás jiný, silnější nad Dobřína a přemůže mne i tebe, i budeme trpěti jako nyní pošetilý Dobřín. Nuže vyznejme si pravdu: tys hrdina, a tuším, já také, hory a propasti nám toho dosvědčují, any se nám rozpukaly pod patama. Tehdy slyš a věz: mám zahradu a v té zahradě osudnou bylinu, stolistou růži. Kořeny svými prodrala se až do zemského dna, kdežto jimi váže strašlivé zvíře, živý oheň. Darmo se zvíře spíná a těch kořenů, okovů svých, hledí zbaviti; ale běda nám, kdybys tu růži stolistou vytrhl ze země: zvíře, živý oheň, prodralo by se z vězení a spálilo by zemi a všecko, co je na ní, ano i moře by se vysušilo a nezůstalo by nic po něm než ohromná propast. Takový máš u té růže kořen. Ale ani na vrch její nesahej. Mohl bys ho sice snadno utrhnouti, neníť ani pevný ani vysoký, ale má v sobě divné síly: blesk a hromy, a ty by rozbily tebe i zemi, i všecko, co je pod ní a nad ní, a jen ta stolistá růže by ostala; a prošlo by na sta božích let, než by okolo ní zase nová země narostla a zase živočichové se rozplodili. Takový máš u té růže vrch. Ale je na ní také listí nevídané: mnohý den sedal jsem pod ním a poslouchal jeho milých řečí a písní tak líbezných, že jich ani zpěvná víla nikdy nevypustila z úst. Toto listí však není nebezpečné; můžeš ho natrhati a druhého dne vyroste jiné lepší. Ale posud jsem se ho nedotknul, nébrž pozoroval jsem v noci, jak padalo a zase vznikalo, a snadno jsem tomu porozuměl, jak chodí na nebi hvězdy a měsíc: všecko to vzniká i zapadá tak, jako listí na růži stolisté. Nuže pojď, ať osudná ta bylina rozhodne a smíříme se. První list bude tvůj, druhý můj a třetí ničí, a tak dál, až je všecky otrháme; a kdo utrhne poslední list, budiž panovníkem na zemi. Nemá však panovati na věky, neb hrdinovi bylo by to nečestné, nébrž jen na jednu boží hodinu, totiž na sto zemských let; a když ta hodina mine, ať potom zase panuje ten, komu se poprvé toho štěstí nedostalo, nechť to jsem já anebo ty, a budeme se takto střídati přátelsky bez soudu a bez nebezpečného sporu. Ovšem je těžký počátek, a protož, aby jeden do druhého neměl žádného podezření a všecko aby se dálo z dobré vůle a bez obmyslnosti, ať rozhodne stolistá růže, při které není klamu.“ I svolil k tomu člověk, hrdina hrdinovi důvěřoval. Po té šli do zahrady, aby růže stolistá mezi nimi rozhodla. Člověk utrhl list, Kurent utrhl list a třetí list nikomu nenáležel. „Já tvůj, ty můj, každý svůj; já tvůj, ty můj, každý svůj,“ tak oba hrdinové říkali, trhajíce osudné listy Ale růži stolisté nebylo po vůli, aby na zemi panoval jen jeden; i zbyly konečně tři listy, jeden člověkovi, druhý Kurentovi a třetí ničí, a ten jeden na růži zůstal. Tu viděl Kurent i člověk, že nikomu ještě není souzeno, ani aby vládl, ani aby se pokořil; i rozešli se spolu v žalosti a bloudili po šírém světě, boje se jeden druhého, ano i v noci usnouti se báli. A když minula boží hodina, sto zemských let, tu se ti dva hrdinové opět sešli. I šli zase k růži stolisté, aby rozhodla, a ta nyní ustanovila tak, aby se Kurent pokořil i aby panoval člověk, jenž utrhl poslední list. Tehdy poklonil se jemu Kurent. Ale člověk neuměl panovati, nébrž lehl si na rovinu, chtě sobě odpočinouti a usnul. I ležel takto celou boží hodinu, sto zemských let, a zvířata přicházela a posmívala se jemu, a v uchu jeho líhly se mu lišky a v hustých vlasech hnízdili loupežní jestřábové. Bylť ten člověk velmi zpozdilý, ale při tom velmi silný; dlouhý byl jako pole, jehož není konce viděti, a hmotný jako lesnatá hora. Když pak minula boží hodina, přišel k ospalci Kurent a nemile ho ze sna vytrhl. Člověk viděl, že panování své prospal a že nyní, jak umluveno, musí jednu boží hodinu, sto zemských let, sloužiti. I začal panovati Kurent, ale neusnul, nébrž užíval vlády své, až pak i vlády dokonce se zmocnil. Pozval totiž člověka na oběd a přisluhoval i lichotil jemu, až i v krátce tento na své poddanství zapomněl. I zpozoroval to Kurent a natočil jemu číši vína, právě ze své vlastní vinice. I dal se zpozdilec ošiditi a vypil, ale bylo mu kyselé a nadával: „Špatný nápoj u špatného hospodáře!“ Kurent se proto nic nerozhněval, nébrž natočil jemu jinou číši, starého červeného vína: „Pí a nehaň, co je božího.“ Tu se po druhé člověk ošidil a vypil, i nebylo mu kyselé, nébrž řekl: „Výborný nápoj u výborného hospodáře!“ I natočil mu Kurent ještě číši třetí, vína výborného, co ho dal první vinný keř, nejprvé sazený, v prvním podzimku prvního stvořeného roku. Tu se po třetí člověk ošidil, a to na věky. Vypiv víno, objal Kurenta i zvolal: „Aj, jaký to dobrý nápoj u dobrého hospodáře! tohoto vína mi nalévej a budu ti poddán s tělem i s duší, netoliko jednu boží hodinu, nébrž na věky věkův.“ I zradoval se Kurent a pobízet člověka na sladké víno, a člověk pil a neustále se zaklínal, že mu netřeba svobody, dokud je vina u Kurenta. A Kurent se jemu smál, vida, jak člověk vínem pozbyl síly, a že se již nikdo s ním nemůže o vládu zemskou potýkati.

12. U Kurentovi.

(Z Krajinska.)

Chodě po světě Kurent, nalezl člověka, sluhu svého, a byl rád, že si bude moci porozprávěti. Ale člověk byl těžké mysli a nevesel; vida Kurenta, počal naříkati: „Zle mi se vede od té doby, co jsem se ti pokořil. Slyš a považ: Měl jsem tři bílé hrady. První měl kamenné stěny a střechu ocelovou. Tu mi se vdávala sestra a já jí vystrojil svatbu. Byli jsme veseli a utratili jsme ten první hrad. Ale toho mi líto nebylo. Nalezl jsem věrného pobratřence a ubytoval jsem se s ním ve druhém bílém hradě; ten byl ocelový a měl střechu stříbrnou. I byli jsme tu spolu živi vesele a v lásce po sedm let, až mi pobratřenec umřel a já ho s velikou žalostí pěkně pochoval. A tak jsme utratili druhý bílý hrad; ale ani toho mi líto není. Zbýval mi ještě třetí hrad, byl stříbrný a měl střechu zlatou. Usadil jsem se v něm a nalezl jsem si milenku. Hezká byla, ale lstivá a hanebně mě opálila. Nutila mě do vína, já se opil a daroval jsem jí svůj poslední bílý hrad. Když měla, co chtěla, znechutil jsem se jí a vyhnala mě z hradu, řkouc, že nechce milovati žebráka. I litoval jsem toho, ale co na plat? Jsem nyní nuzákem a tebe proklínám, že jsi mě svedl k pití vína.“ — Kurent, slyše ty nářky, byl milostiv, objal člověka a řekl: „Vidím, že ti není souzeno, abys byl bohat a v bílých dvorech se procházel, ale proto mne neproklínej, však já také nic nemám krom této haleny — a tu jsem ukradl, a kromě dobrého přítele, pobratřence Svatovíta. Nuže pojď, dovedu tě k němu, aby ti něco dal. Máť tam tři věci, bez kterých nemůžeš býti, proto že jsi velký ochlasta. První věc je stará halena: hodíš-li ji na řeku nebo na moře a lehneš-li si na ni, ponese tě jako loď; až se zas opiješ, mohl bys bez té haleny snadno se někdy utopiti. Druhá věc, kterou tam můj pobratřenec má, je ještě lepší a tobě potřebnější, totiž pravá ruka. Kdo by ji dostal, uměl by všecko lépe dělati než kdo koliv jiný, a lidé by mu za práci dobře zaplatili; tři dni by mohl dělati a čtyry píti, a tak až do své smrti. Svatovít té umělé ruky nepotřebuje, i poprosím ho, aby ti ji dal. Ale ani ta umělá ruka ti nepomůže, protože jsi člověk, jemuž souzeno, aby naříkal. Ale Svatovít, pobratřenec má ještě jinou, třetí věc, není jí rovné na zemi ani na nebi; té však nikomu nechce dáti, jesti to zázračný kůň Luskošlap. Na tomto koni projíždí se starý Svatovít po jasném nebi sedmkráte semo tamo, dokud se nezapotí a veškerých starostí nepozbude na sto let. Svatovít nedá sice nikomu jinému na koni jeti, ale ošidíme jej. Ubožák hlídá svět a nevyspí se; i zazpíváme mu pěkné písně, on usne, a pak budeme hleděti, jak bychom toho koně dostali.“ Takto mluvil Kurent a dovedl člověka s sebou k pobratřenci svému Svatovítovi. Svatovít je rád viděl, a vida, že člověk toho potřebuje, starou halenu a umělou ruku jemu daroval. Po té jemu počali zpívati; a když usnul, přiběhly hospodyně nebeského domu, věštice a víly, aby se podívaly, co je hospodáři, že jim ještě dnes nepřišel, a že nevědí, co mají dělati. Spatřivše Kurenta věštice dlouhonohé, rozhněvaly se a chtěly ho zahubiti, ale víly zlatovlasé toho nedopustily, neb se jim ten silný hrdina zalíbil. Ale, když pak uzřely víly člověka, také se rozhněvaly a chtěly ho ustříleti; ale toho zase nedopustily věštice, proto že se jim opět člověk zalíbil. Potom se obě strany pěkně smluvily a hospodyně vedly Kurenta i člověka do širokých dvorů nebeských, kde místo svící svítí nebeské hvězdy a místo silnice je bílá dráha. V těch dvorech stály tři náramné stoly: na prvním ležela veliká hromada krup, které věštice rukama svýma hrnou z povětří na zem; na druhém leželo množství fialek a zeleného býlí, kterým víly posypávají nebe i zemi, aby se nebe modralo a země zelenala; a na třetím stole byly výborné pokrmy a nápoje, připravené všem vítaným hostům. Za ten stůl hospodyně nebeské Kurenta i člověka posadily a dobře jich uctily. Potom šly do konírny, kde stál ten zázračný kůň Luskošlap, maje za nápoj nejlepší víno, a za obrok cukr a pšenici. Proto byl také velmi silen: když zařehtal, nebem se to rozléhalo, když zadupal, nebe se třáslo, a když běžel po bílé dráze, hustým prachem potáhlo se nebe. Kurent i člověk na toho koně si sedli a jeli na něm sedmkráte semo tamo po jasném nebi, až se člověk zapotil a na všecky své lidské starosti zapomněl. Po té dovedli koně zase do konírny a vzali od hospodyní nebeských odpuštění. Když se vrátili do stanu Svatovítova, on ještě spal a měl nepokojný sen, že mu totiž hosté odvedli koně. Na to se probudil a byl rád, vida tu Kurenta i člověka, neb myslil, že u něho byli neustále. Potom se bratrsky rozloučili, a člověk od té doby byl vesele živ: tři dni sloužil a čtyry pil, a když se opil, darovaná halena ho chránila. A potom už nikdy neproklínal Kurenta.

13. Pán Bůh dědoušek.

(Z Bulhar.)

1.

Na počátku člověk, orati neuměje, oral jen od jednoho konce pole, a přijda na druhý konec, pokaždé přenášel zase pluh tam, odkud počal orati. Šel tudy pán Bůh ve spůsobě stařečka a naučil ho, jak orati má, aby totiž příjda na druhý konec, odtud zase oral nazpátek. Potom pán Bůh viděl ženu, ana tkajíc jen s jedné strany házela člunek a na druhém konci pokaždé nit překousla a počala znova. I ukázal jí, aby házela zase nazpátek, niti nepřekusujíc. Druhého dne jda pán Bůh zase mimo toho oráče, tázal se ho, kdo ho naučil orati? „Pán Bůh dědoušek,“ řekl oráč, a Bůh jemu dobrořečil: „Den budeš orati a celý rok budeš míti co jísti.“ Potom tázal se té ženy, kdo ji naučil tkáti? Odpověděla, že sama sebou se naučila. I řekl Bůh: „Celý rok budeš tkáti a plátno pak pod paždí odneseš.“

2.

Dokud ještě lidé byli dobří, mohl prý člověk rozkazovati netoliko věcem živým, ale i neživým. Když si totiž ku př. nasekal dříví, mohl je jen proutkem švihnouti a šlo samo, kam bylo třeba. Jedna žena také tak si hnala dříví domů; ale nechtíc podlé jíti pěšky, sedla si na ně, a dříví zůstalo státi a již ani s místa se nehnulo. I odvázala si pás a vzala je na záda. Tu se jí zjevil pán Bůh a řekl: „Proto že se's jemu chtěla dáti nositi, budeš je nyní nositi sama.“

3.

Jednou také pán Bůh ve spůsobě stařečka po světě chodě, přišel k jednomu, jenž dobytek pásl, leže pod hruškou a maje podlé sebe prázdnou tykvici. I prosil ho, aby mu v ní přinesl vody; pastucha však ukázal jemu nohou ke studánce, řka: „Máš-li žízeň, jdi a napí se.“ A pán Bůh ho za to potrestal tím, že se mu všecek dobytek rozutíkal, každý kus jinam a pastucha mnoho za ním se naběhal, vyznávaje, že se prohřešil na pánu Bohu. Potom přišel pán Bůh k ovčákovi a také se ho tázal, má-li vody? Ovčák odpověděl, že by pro ni došel, kdyby se mu jen ovce zatím nerozběhly. I nabídl se pán Bůh, že jich bude hlídati. Když ovčák odešel, vzal pán Bůh hůl ovčáckou, zarazil ji do země, pověsil na ni ovčákův plášť a ovce ve stínu se stišily. V tom si přišel vlk pro svou určenou potravu, kterou si každý den brával od ovčáků. Pán Bůh dal jemu hubené jehně, a vlk nejsa spokojen, uchvátil jiné, které sám chtěl. I vzal pán Bůh ovčáckou troubu a vlka udeřil po kříži, a od té doby prý vlk má silný krk a slabý kříž. Ale vlk utíkal přece s uchváceným jehnětem. Tedy pán Bůh vzal dva kameny a za vlkem jimi hodil, i udělali se z nich dva psi, běželi za vlkem a jehně mu odňali. Zatím ovčák přinesl vodu, a vida ovce tiše ve stínu státi a dva psy okolo nich běhati, tázal se stařečka, kterak bude ovce na pastvu honiti, když se tu stišily a stuhly? I řekl jemu pán Bůh, aby vzal svou měděnou troubu a jim zatroubil, že mu půjdou po tom větříčku, co z trouby vane. Od té doby ovčáci troubíce honí na pastvu ovce své.

14. Bulharské pohostinství.

(Z Bulhar.)

Jednou, když pán Bůh stvořil svět, chtěl potom taky vidět, jak jsou v něm lidé živi. I slezl s nebe dolů na Starou planinu, učinil se člověkem v podobě starce s dlouhými bílými vousy a v bílém obleku, vzal do ruky hůl a šel světem do Bulharské země. I chodil dlouho, celičký den, pustými horami, a na večer přišel do nějaké vesnice na nocleh. Tu vešel do prvního stavení, sedl si na práh, nemluvil nic, ale přemýšlel o něčem. Nikoho doma nebylo, jen hospodyně; ta dělala svou práci a jeho neviděla. Ale tu přišel její muž z pole domů od pluhu, a vida stařečka, zaradoval se velmi a řekl: „Dědoušku! tys velmi stár a jsi velmi unaven od cesty! pojď dál do stavení, odpočiň sobě, a jsi-li chudý, pohostíme tě vším, co nám pán Bůh nadělil, jen si poruč.“ Stařeček pohleděl naň veselýma očima, vešel do stavení a posadil se. Brzy potom sedlák i žena jeho vstali a vystrojili hostinu, jak nejpěkněji mohli a co nejlepšího měli, a postavili na stůl. Hospodář i hospodyně jedli, ale stařeček ničehož nechtěl požít; toliko voněl k tomu domácímu jídlu, mlčel a díval se, jak se ti dva radují, a radoval se taky. I nutili ho, prosili ho: „Dědoušku, proč pak nejíš? zůstaneš hladov; vem si a pochutnej si, alespoň okus, jak ti libo: co máme, všecko je tu před tebou!“ Ale stařeček na to jen tolik: „Jezte vy jen sami, jezte! já o něčem přemýšlím.“ Když se najedli, vstali. Hospodyně vyšla ven, aby si dítě nakrmila; plakalo. Tehdy řekl stařeček jejímu muži: „Víš-li, hospodáři, jak bys mne mohl pohostit, jest-li že chceš? jáť ledačeho nemohu jíst, ale chce mi se pečeného lidského masa. Zabí mi svého maličkého synáčka, pěkně jej omej a polož celého na pekáč a dej ho péci: ale chraň se, aby tebe neviděla tvá žena, sic by plakala.“ Hospodář mu odpověděl: „A to-li jen, dědečku, chceš? i proč jsi mi toho dávno neřekl, abys mi hladov neseděl ve stavení hostem? zdali jsem ti nepravil, že všecko je tvé, co nám pán Bůh nadělil? Věru, já staré lidi, jako ty jsi, mám velmi rád, a srdce mi praví, žes dobrý, hodný člověk; a hned uvidíš, jen maličko počkej, až ti ustrojím, čeho žádáš.“

Potom vyšel sedlák ven, žena jeho byla zatím odešla po své práci a dítěte nechala,aby si hrálo samo na měsíčku, dokud neusne, nic nevědouc, co a jak se mělo dít, A její muž dítě vzal a rychle zabil; pak je celičké dal na pekáč a v peci zavřel, aby ho matka nespatřila, než se upeče; potom šel zase ke stařečkovi, sedl si podle něho a vesele s ním hovořil. Když si tak nějaký čas spolu porozprávěli, stařeček nenadále se zamlčel i začal čuchat a řekl hospodáři: „Nu, jdi pak, a podívej se po pečínce; pěkně mi voní, snad se už upekla!“ Sedlák vstal a šel, i otevřel pec, chtě se podívat a pečínku vyndat. Ale co tu vidí! podivil se a divem celý strnul: celá pec i celé stavení zářilo se světlostí toho dítěte; a pekáč i to dítě proměnilo se v zlato a svítilo se jako slunce. Dítě sedělo na pekáči již co veliké pacholátko, krásné, zdravé i veselé; na hlavě mělo korunu z perel a z drahého kamení, po boku na páse mu visel meč, v ruce drželo list písma zlatého, v levé pak mělo pšeničný snopek plničký klasů: a to všecko třpytilo se jak oheň, proto že bylo všecko zlato. Sedlák se vrátil, aby stařečkovi pověděl, jaký div se tu stal a co má dělat; ale stařečka už tam nebylo; stál před domem a řekl jim: „Buďte zdrávi! a jako potud, tak i dále živi buďte pěkně a v pokoji! Pro vaše dobré srdce budete mít hojnou úrodu na poli i v dobytku, a požehnání i pokoj dá Hospodin dětem vašim i vnoučatům vašim; a vás vezme k sobě i pohostí vás u věčném příbytku svém.“ Po té jim stařeček s očí zmizel — šel někam jinam na nocleh.

14. Sněhurka.

(Z Veliké Rusi.)

Byl jeden sedlák, jmenem Ivan, a žena jeho, jmenem Marie; byli už staří a neměli žádných dětí, i rmoutili se proto velmi. Jednou v zimě, když mladého sněhu napadlo po kolena, děti venku lepily z něho bábu a Ivan s Marií dívali se mlčky na ně oknem. Tu se Ivan usmál a povídá: „Pojď, ženo, slepíme si spolu taky bábu.“ — „A což?“ řekla stará vesele, „pojďme, můžeme si k starosti taky zadovádět. Ale nač bábu lepit? slepíme si raději ze sněhu děťátko, když nám pán Bůh nedal živého.“ — „Co pravda, to pravda,“ řekl Ivan, vzal čapku a šel se starou na ohradu. A skutečně začali ze sněhu lepit děťátko; udělali tílko, ručičky, nožičky a přidělali nahoře hroudu jako hlavičku. — „Pomáhej pán Bůh!“ řekl kdosi, jda mimo. — „Děkujem pěkně!“ odpověděl Ivan. „Boží pomoc ke všemu dobrá,“ doložila žena. — „Což pak to děláte?“ — „Inu, jak vidíš!“ řekl Ivan. „Sněhurku,“ doložila stará i zasmála se. — Potom přidělali nosíček a bradičku, udělali dva důlky pro oči a sotva že Ivan taky ještě hubičku vyznamenal, začalo děťátko dýchat, otevřelo pěkné modré očičky, kroutilo hlavičkou jako živé a zatřepalo ručičkama i nožičkama ve sněhu, zrovna jako děťátko v plénkách. „Ach, Ivane, Ivane!“ volala žena plna radosti, „pán Bůh nám dal děťátko!“ i začala Sněhurku objímat. A se Sněhurky sloupil se sníh jako skořápka s vajíčka, a už byla skutečně živým děvčátkem. „Ach má drahá Sněhurečko!“ volala stará i běžela s ní do světnice. A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší. Sedlák i selka měli z ní radost převelikou; děvčata ze vsi přicházely k nim, strojily ji, rozmlouvaly s ní, zpívaly jí písně, hrály s ní všeliké hry, i naučily jí všemu, jak co samy dělaly. I vyrostla Sněhurka za tu zimu tak jako třináctileté děvče, a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako sníh, očka měla jako nezabudky a rusavé vlásky až po pás; jen žádného ruměnce neměla v tváři, jakoby v ní ani živé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná a při tom tak dobrá a ke všem přívětivá, až srdce nad ní plesalo. „Hleď, Ivane!“ říkávala stará muži svému, „přece nám pán Bůh daroval k starosti radost! můj srdečný zármutek přece pominul!“ — A Ivan jí říkal: „Buď pán Bůh pochválen! netrvá na světě věčně radost a zármutek taky bez konce není.“ Minula zima. Slunéčko na nebi začalo hřát, na lukách zazelenala se tráva a v povětří šveholil skřivánek. Už i děvčátka sebraly se v pode vsí v chorovod a začaly zpívat: „Vesno krásná! na čem jsi přišla? na čem jsi přijela?“ — „Na rozsošce, na brance!“ — A Sněhurka začala být nějak smutna. — „Co ti je, dítě mé?“ říkala stará, „jsi-li churava? zdali tě někdo uhranul?“ A Sněhurka na to: „Nic mi není, matičko! jsem zdráva.“ — Roztál poslední sníh, sady i luka oděly se květem, slavík i všeliké ptactvo začalo zpívat a všecko na božím světě se rozveselilo. A Sněhurka byla ještě smutnější, vyhýbala se družkám a pořád se před sluncem ukrývala do stínu. Jen když pršelo a za soumraku bývala veselejší, a když jednou přišla bouřka a napadlo krup, měla z toho takovou radost, jakoby to byly perle. Ale když pak opět vysvítilo slunce a kroupy rozhřálo, plakala Sněhurka pro ně tak, jako by sama taky se chtěla slzami rozplynout. — Minulo jaro, přišel svatého Jana den. Děvčata ze vsi sbíraly se do háje na veselí a stavily se taky pro Sněhurku. „Pusť, pusť taky s námi Sněhurku!“ prosily. Stará bála se ji pustit, a Sněhurce samé jaksi se nechtělo s nimi jít; ale odepřít jim toho nemohly. „Jen mi, děvčátka dejte na Sněhurku pozor,“ domlouvala stará, „však víte, že ji chovám jako oko v hlavě.“ — „Dáme, dáme!“ křičely děvčata vesele, vzaly Sněhurku za ruku a běžely s ní do háje. Tam vily sobě věnečky, vázaly z kvítí kytky a zpívaly své smutnoveselé písně. A Sněhurka byla s nimi pořád. A když zapadlo slunce, složily děvčata z trávy a z drobného roští hranici, zapálily ji a postavily se všecky řadou jedna za druhou, majíc každá na hlavě věneček, a Sněhurku postavily nejzáze. „Dívej se,“ řekly, „jak my poběhnem, a běž taky za námi, po zadu nezůstávej!“ Po té začaly zpívat kupadelní píseň a skákaly jedna po druhé přes oheň. V tom něco v zadu za nimi zašumělo a žalostně zavzdechlo: „Ach!“ Uleknuty hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, že Sněhurky mezi nimi není. „Snad se nám schovala,“ řekly a rozběhly se jí hledat; volaly, houkaly — ale nikterak jí nemohly najít. „Snad utekla domů,“ řekly potom a běžely do vsi — ale Sněhurky ani ve vsi nebylo. Hledaly jí druhý, třetí den, prohledaly celý háj, ale po Sněhurce nikdež ani památky! Kam se poděla? snad že ji odvleklo dravé zvíře aneb odnesl loupežný pták?… Nikoli; ale když Sněhurka běžela za družkami a skočila přes oheň: tu nenadále vznesla se vzhůru lehkou parou, svinula se v tenounký obláček i zaletěla do výsosti podnebeské.

16. Špalíček.

(Z Veliké Rusi.)

Byl jeden dědeček a jedna babička a neměli žádných dětí. „Jdi dědečku do lesa,“ řekla babička, „vysekej tam špalíček a udělej kolíbku: já budu ten špalíček kolíbat, zdali nebude z něho děťátko?“ Dědeček tak udělal a babička kolíbala špalíček a při tom zpívala:

Hajej, dadej, špalíčku!
uvařím ti kašičku,
dobrou ječnou, rosnou,
ovesnou i prosnou.

Babička se podívala a hle, špalíček už měl nohy; i zaradovala se a začala znova zpívat a zpívala dotud, až se z toho špalíčku udělalo děťátko. Dědeček i babička byli rádi, že jim dal pán Bůh k starosti radost a nevěděli, co s tím svým děťátkem dělat. Synáček rostl, i začal už rybičky lovit a pomáhat otci. I řekl mu: „Tatíčku! udělej mi stříbrný člunek a zlaté veslíčko.“ Otec udělal a synáček začal ryby lovit, a jak se najedl, lovil celý den. Matka mu vždycky přinášela oběd aneb večeři a volala:

„Ivánku, synečku!
stříbrný člunečku,
zlaté veslíčko,
pojeď ke mně, mé srdéčko!“

Jakmile synáček uslyšel matčin hlas, přijel ku břehu, vzal jídlo, dal matce ryby a pak zase jel. Na dlouze, na krátce stalo se, že nějaká věďma z vedlejší vesnice, s Ivánkovými rodiči známá, začala babičce toho synáčka závidět a umínila si, že ho zahubí. I ustrojila oběd anebo večeři, šla potom k řece a začala taky tak volat, jako Ivánkova matka ho volala. Ale hlas její byl hrubý, a jeho matky hlásek tenounký; když pak Ivánek ji uslyšel, řekl: „Nevolá mne to matička, ale věďma!“ Věďma se rozzlobila, šla ke kováři a dala si taky takový hlásek udělat, jako Ivánkova matka měla; potom šla zase k řece a začala ho volat. Ivánek myslil, že to jeho matička, připlul ku břehu a věďma ho popadla i nesla si ho domů; a on nic neviděl, kam ho nese, protože byla tma. Když si věďma Ivánka domů přinesla, řekla své dcerušce Helence: „Má dceruško! vem toho chlapečka, umej ho, pak vytop pec a dej do ní; a když bude upečen, rozkrájej ho a postav na stůl, a já zatím půjdu a pozvu svých kmotřiček; až přijdeme, budeme se dobře mít. Ivánek to všecko slyšel. Věďma šla a dceruška udělala, jak matka poručila; potom vzala lopatu, co chléb sázejí, a řekla: „Ivánku, lehni si na lopatu, já tě pohoupám!“ Ivánek si lehl na příč; Helenka chtěla ho vstrčit do peci, ale vidouc, že si lehl nedobře, řekla: „Sedni si na dýl.“ A on řekl: „Ukaž mi to; nevím, jak si mám lehnout.“ Helenka hloupá lehla si na lopatu a Ivánek šoupl ji do peci. I upekla se tam. Potom ji Ivánek vyndal i udělal tak, jak nařídila matka, aby udělala s ním; a sám šel za ohradu a vylezl na javor a tam se posadil. Věďma sebravši své kmotřičky přišla a začaly pít a se veselit a tím masem zakusovat. Nemyslila, žeby to bylo Helenčino, ale myslila, že dceruška její připravila jídlo a že si šla s družkami pohrat. Když se toho masíčka pěkně najedly, vyprovodila věďma své kmotřičky a potom šla na ta místa, kde javor stál, co na něm seděl Ivánek; i začala se houpat a při tom si zpívala: „Pohoupám se, poválím se, když jsem se najedla Ivánkova masa!“ A on jí řekl: „A trošku Helenčina!“ Jak ho spatřila, hned se domyslila, co je; běžela domů, vzala sekeru a začala javor sekat, ale sekera se přelomila. I běžela ke kováři, a dala si udělat dva vozy seker. Kovář je udělal a ona je sem přivezla, i začala javor sekat; seká, seká, a všecky sekery se lámou, proto že javor byl silný; ale začal se už na kořeně viklat, div že neupadl. Ivánek se ohlíží a hle, tu letí stádo husí, i začal jich prosit:

Husy, husičky, labutě!
vemte mě na své perutě;
doneste mě k otci, k matce,
dostanete jíst a pít,
budete se dobře mít.

A ty husy řekly: „Nechť tě druhé vezmou!“ Letí druhé a on též jich prosí; ty zase řekly, aby ho vzaly třetí. I třetí letí, a ty řekly, aby ho vzal houser, co letí nejzáz. Letí ten houser. Ivánek počal ho prosit, a houser ho vzal a odtud odnesl. Javor upadl a věďma ze zlosti, že Ivánka nemohla dostat, začala se trhat, sebou házet, plakat, až i pošla. A houser donesl Ivánka do té vsi, kde byli jeho rodiče, a posadil se s ním na střechu. Ivánek poslouchal komínem, co ve stavení dělají. Ivánkovy rodiče právě tehdáž obědvali a plakali pro něj, a on řekl: „Neplačte, tatíčku a matičko! já jsem tu.“ Když uslyšeli jeho hlas, vyběhli na dvůr, vzali jej dolů se střechy a byli velmi rádi, že zase našli svého synáčka. On pak jim všecko pověděl, co a jak bylo. A tomu houseru dávali potom pěkně jíst a pít, a byli šťastně a vesele živi. Na krátce, na dlouze potom rodiče Ivánkovy zemřely; ale on je posud ještě živ, žvýká chléb a rybičky loví a dobré lidi krmí; a ten houser s ním. Onehdy měl Ivánek

17. Pohanka.

(Z Veliké Rusi.)

Za modrými vodami, za příkrými horami byli živi cař a cařice. K starosti dal jim pán Bůh pro potěšení děťátko jediňátko, krásnou dcerušku. I nevěděli, jak jí mají říkat, aby toho jmena nebylo ani mezi bojary, ani mezi knížaty, ani kupci. Konečně zůstali na tom, aby vyslali posla a koho ten posel potká, aby se ho zeptal, jak se jmenuje a čí jest? a které jmeno ten pocestný řekne, takové že tomu děťátku dají. Posel šel a posadil se na rozcestí. I seděl tu den, dva dni, a třetího dne k večeru šla tudy na potkání stará babička do Kyjeva pánu Bohu se pomodlit. „Pozdrav pán Bůh, stará Babičko!“ řekl jí posel; „pověz mi pouhou pravdu, jak ti říkají a čí jsi?“ — „Milostivý pane můj bojaříne!“ odpověděla babička, „když jsem se z vůle boží narodila, nazvali mne Krupničkou; ale jak se můj tatíček jmenoval, zapomněla jsem v osiřelosti své.“ Posel nechtěl tomu z počátku věřit; ale když stará pevně stála na svém, pomyslil sobě: „Snad je to přece pravda.“ I propustil stařenu, aby šla svou cestou, a na propuštěnou ji bohatě obdaroval. A když se potom zase vrátil a caři to vypravil, řekl cař: „Budiž tak, jak se přihodilo.“ I nazvali to děťátko Krupničkou. A ta cařská dceruška Krupnička rostla i prospívala ve všelikém umění i v moudrosti. A když dospěla, myslil cař už na to, za koho by ji vdal. Tu nenadále zlatá horda pohanská vpadla nepřátelsky do jeho cařstva, porazila vojsko cařovo, zabila caře i se všemi jeho knížaty a bojary, a celé vojsko jeho pobila; děti pak a staré lidi odvedla s sebou do zajetí. A toho cařství jako by ani nebývalo. I dostala se dcera cařská Krupnička zlému Tatařínu za kořist. A ten Tatařín velikými sliby ji přemlouval ke své víře pohanské; a když pravoslavné víry své odříci se nechtěla, podal ji v těžkou otrockou práci, i mučil ji tak plná tři léta. Právě toho času šla tu stará babička zase z Kyjeva cestou skrze zlatou hordu, a vidouc Krupničku v těžkém otroctví, slitovala se nad ní a proměnila ji v pohančí zrnéčko i schovala do kapsy. Potom šla ta babička daleko na svatou Rus. I promluvila k ní Krupnička: „Prokázala jsi mi službu nemalou, vysvobodila’s mne z těžkého otroctví; i posluž mi ještě naposled: až přijdeš na svatou Rus, na široká pole úrodná, pochovej mne do země.“ A babička tak udělala. Když pak to pohančí zrnéčko na svaté Rusi vloženo bylo do země, začalo pučit i vyrostla z něho pohanka o sedmdesáti sedmi zrnkách. I zaváli větrové se všech čtyr stran a roznesli těch sedmdesát sedm zrnek na sedmdesát sedm polí. Od toho času na svaté Rusi rozplodila se pohanka. Tak nám staří povídali, aby mladí o tom znali.

18. Původ slavíka a kukačky.

(Z Jižní Rusi.)

Jedna panna zalíbila se hadovi a sama taky si jej oblíbila. A jeho zámek byl ze samého čistého skla, celý z křišťálu. Ale ten zámek stál někde pod zemí, jako v nějaké mohyle. A její stará matka se velmi proto na ni rozzlobila. — A kterak by se nerozzlobila? A ta dcera tím hadem obtěžkala, a když přišel čas, narodili se jí blíženci: chlapeček a holčička, oba krásní, jako z vosku. A ona také byla tak krásná jako kvítek. Jak mile jí dal pán Bůh dítky, řekla: „Když se mi narodily co lidé, tehdy jich u lidí taky pokřtíme.“ Vsedla do zlatého kočáru, položila dítky na klín a jela do vsi k popovi. Ani kočár ještě do pole nepřijel a už se toho dověděla matka její. Stará ihned zbouřila celou ves, vzala kosu a šla do pole. Dcera vidouc před sebou patrnou smrt, i promluvila ke svým dítkám: „Leťte, mé dítky, do světa v podobě ptáčkův: ty synáčku buď slavíčkem a ty dceruško žežulkou!“ Tu z kočáru vyletěl slavíček pravým a žežulka levým okénkem. A kočár i koně a všecko zmizelo. I ta paní zmizela, a jen na tom místě vyrostla hluchá kopřiva.

19. Sojka klíčnice.

(Z Jižní Rusi.)

Bývalo jednou, že všecka zvěř i všecko ptactvo mluvilo lidským jazykem. Tehdáž měla vrána klíče ode dveří; ale že nějak rozhněvala pána Boha, tedy má nyní ode dveří klíče sojka. Protož lítá sojka přede všemi ptáky otvírat dveří a pak se zase vracuje.

20. Otvírací bylina.

(Z Charvatska.)

Byl jednou nějaký pastýř, který měl syna a byl velmi chudý. Ten syn zamiloval se do dívky, která byla krásná i pracovitá, ale taky velmi chudá. Proto si jí nemohl vzít, ačkoli ho velmi ráda měla. Když tak jednou pásl dobytek u nějakého lesíka, přemítaje na mysli, co dělat, aby svou milou si mohl vzít, nenadále slyší cvrlikání mladých ptačat. I jde do lesa a našel v jednom stromě ve hnízdě mladé: byla to mladá datlata. I hned si vzpomněl, že datel zná nějakou bylinu, kterou se všecko na světě může otevřít, a že se ta bylina může dostat, když někdo najde jeho mladé a díru zatluče klínem a položí dole šátek. I udělal tak. Když pak stará přišla a viděla, že její mláďata jsou zatlučeny, odletěla a po nějakém čase vrátila se zas s nějakou bylinou v zobáku, a jak tu bylinu k tomu klínu donesla, klín odskočil a bylina spadla na šátek. Mládenec vida to, běžel pro tu bylinu, a jak ji v ruce držel, spatřil jeskyni a na té jeskyni železná vrata. I hodil tu trávu na vrata a vrata se strašným praskotem se otevřely; a v té jeskyni spatřil nějakého starce, jenž mu řekl: „Tu hle naber si peněz, cokoli chceš; ale dej pozor, abys té byliny vnitř nezapomněl, sic po druhé nebudeš moci pro peníze přijít.“ On vida tu hromadu dukátů a neznaje drahého kamení i jiných drahých věcí, které tu byly, skočil radostí a nabral si plnou torbu dukátů a bylinu tam radostí zapomněl. A když vyšel ven, chtěl tam zas ještě pro peníze, ale jak se ohledl, nebylo už po jeskyni ani památky. Ale měl i bez toho peněz dost, a když přišel domů, vypravoval otci, co se mu přihodilo, a otec řekl: „Nyní, synu můj, můžeš si Maru vzít.“


21. Rozmluva dobytka.

(Z Kašub.)

Staří lidé vypravují sobě, že u velikou noc hovada spolu rozmlouvají, co se s nimi v roce stane a co se s nimi děje. Jeden hospodář byl zvědavý a vylezl si na stáj, aby poslechl, co si budou hovada jeho povídat. V noci řekl jeden vůl druhému: „Za týden povezeme našeho pána do hrobu.“ Jak hospodář to slyšel, velmi se ulekl a hned slezl se stáje, šel do světnice a pověděl to své ženě. Ale žena nechtěla mu toho věřit a řekla: „Což by naše koně tebe nemohly do hrobu vézt? a kdyby ani toho nebylo, zajisté by sousedé tobě tu poslední službu svými koňmi prokázali.“ Třetího dne potom hospodář se roznemohl a na druhý den umřel. A nyní se skutečně stalo tak, jak voly před tím pověděly. Neb té noci, když muž skonal, ukradli mu koně zloději, a nejlepších sousedův koně se rozstonaly, a jiní nechtěli svých koní k mrtvole dát. A tak musili ty dva voly, co spolu rozmlouvaly, zapřáhnout a nebožtíka do hrobu dovezt.

22. Zvířecí řeč.

(Z Bulhar.)

Jeden ovčák v lese pásl ovce. Tu slyší nějaký sykot; jde tam a vidí plamen, a v něm syčí had. I prosil had ovčáka, aby ho vysvobodil. Ovčák mu podal svou hůl a had po ní vylezl ven, i navinul se ovčákovi okolo krku. „Běda mi!“ naříkal ovčák, „tak-li mi se chceš odsloužiti, že jsem tě vysvobodil?“ — „Nic se neboj,“ odpověděl had, „a dones mě k otci mému, hadímu caři.“ Ovčák nevida jiné pomoci, šel a přišel k nějakým vratům, které byly ze samých hadů spleteny. Had ovčákovi na krku zapiskl a vrata hadí hned se rozpletly a propustily ovčáka. „Počkej,“ řekl mu had, „něco ti povím: až přijdeš k otci mému, bude ti dávati, co budeš chtíti, stříbro i zlato; ale ty nic jiného nežádej, než abys mohl rozuměti řeči všech zvířat.“ Když hadí cař je spatřil, tázal se syna svého, kde tak dlouho byl? a ten mu vypravoval, jak a co bylo, a kterak ho ovčák zachránil. „Řekni, synku!“ pravil hadí cař k ovčákovi, „co ti mám za to dáti, že’s mi dítě vysvobodil?“ — „Nechci nic, než abys mi dal takovou řeč, abych mohl vyrozuměti všem zvířatům.“ — Hned cař mu domlouval, aby žádal jiného něco, to že je nebezpečná věc; ale když ovčák přece na svém stál, plivnul mu hadí cař a ten zase jemu, třikráte v ústa, a potom řekl: „Nyní máš, co jsi chtěl, jdi s Bohem! ale ať toho nikomu nevyjevíš, sic musíš umříti.“ — Ovčák se vrátil zase ke stádu, a lehl si, aby si odpočinul. Tu přiletěly dvě vrány, sedly podlé na strom a hovořily svou řečí: „Kdyby ten ovčák věděl, že tam, kde to černé jehně leží, je v zemi veliký poklad zakopán, vyzvedl by jej.“ Ovčák šel a pověděl to svému pánu, a poklad vyzvedli. „Cos našel, je tvé,“ řekl jemu pán, „daroval ti to pán Bůh. Jdi, vystav si dům, ožeň se a buď dobře živ.“ — Za krátký čas ovčák zmohl se tak, že byl nejbohatším v celém okolí. Jednou na koledu dal vystrojiti pastýřům svým na poli hostinu a sám tu noc místo nich hlídal dobytek. V noci přišli vlci a vyjíce pravili: „Můžem-li si zadáviti nějaké dobytče?“ A psi štěkajíce odpověděli: „Pojďte a najíme se masa i my.“ Ale mezi psy byl také jeden starý, který měl jen ještě dva zuby; ten odpověděl vlkům: „Věru, dokud mám ty dva zuby, nedám, abyste mému pánu škodu dělali!“ Ráno poručil hospodář pastýřům, aby všecky psy pobili a jen toho starého nechali, a sluhově, ač neradi, musili tak učiniti. Potom jel hospodář se svou ženou domů. Hospodářův kůň zaklusal a řekl klisně, na které seděla hospodyně: „Pojď brzy, co se tak loudáš?“ A klisna mu odpověděla: „Snadno ti pobízeti, když neseš jen jednoho; ale já musím tři nésti: hospodyni s dítětem a své hříbě!“ Hospodář to slyše, zasmál se hlasitě a ohledl se; a žena jeho to vidouc, pobídla klisnu i dotírala na hospodáře, aby jí pověděl, proč se zasmál? „I jen tak,“ vymlouval se hospodář, „na něco jsem si vzpomněl.“ Žena však mu nedala pokoje, neustále ho moříc, aby jí pověděl, proč se zasmál; a čím se více vymlouval, tím více stála na svém, až jí naposledy řekl, kdyby jí to pověděl, že by hned musil umřiti. Ona však, na to nedbajíc, řekla: „Buď mi to pověz a nebo si umři!“ Když potom přijeli domů, poručil jí hospodář, aby mu vykopala hrob. I vykopala, a on si lehl do něho, řka ženě: „Pojď sem, povím ti to, ale pak hned umru.“ Potom se ještě jednou podíval okolo sebe a viděl, že ten starý pes přišel od dobytka; i řekl ovčák ženě, aby mu dala kus chleba. Ale pes na chléb ani nepohledl i plakal. A kohout vida chléb, přiběhl a počal jej klovati. „Bodejž si hladem pošel!“ řekl jemu pes, „což nevidíš, že náš hospodář umře?“ — „Ať umře, když je blázen!“ odpověděl kohout; „já mám sto žen, a když najdu zrnko, svolám je všecky, a pak to zrnko slupnu sám. A jest-li že se která rozhněvá, klovnu ji několikrát a druhé též, a tak hned potom ocásky schlípí: a on není s to, aby jednu skrotil!“ — Hospodář to slyše, hned vyskočil z hrobu, popadl hůl a ženě jich dobře naložil na hřbet. A potom už nikdy se neptala, proč se smál.

23. Podivný vlas.

(Ze Srbska.)

Byl jeden člověk velmi chudý a měl mnoho dětí, tak že jich ani vyživiti nemohl; i několikráte byl na tom, že je některý den zabije, aby nemusil na to hleděti, kterak mu hladem umírají, ale pokaždé mu žena bránila. Jednou v noci zdálo se mu, že nějaké dítě k němu přišlo a řeklo: „Člověče! vidím, že chceš ubohé děti své zabiti a duši svou zahubiti, a vím také, že máš bídu; ale zejtra ráno najdeš pod svou poduškou zrcadlo, červené korále a vyšívaný šátek. Ty tři věci tajně vezmi a neukazuj nikomu, a pak jdi tam a tam do lesa, i najdeš v něm řeku a podlé té řeky jdi pořád nahoru, až přijdeš k jejímu pramenu, a tam nalezneš pannu jasnou jako slunce, vlasy jí splývají po ramenou; ale měj se na pozoru, aby se o tebe zlý had neovinul; ani slova k ní nemluv, neb jakmile promluvíš, očaruje tě a změní tě v rybu a nebo v jiného něco a pak tě sní; a když ti řekne, abys ji na hlavě povískal, učiň tak a přebíraje vlasy její, hleď, abys našel vlas jeden červený jako krev, ten vytrhni a utíkej zpátky; a když to panna zpozoruje a začne za tebou běžeti, hoď jí nejprvé vyšívaný šátek, potom korále a naposledy zrcadlo; tím ona se zdrží. A ten vlas potom prodej některému bohatému člověku, ale hleď, aby tebe neošidil, neboť ten vlas má cenu nesmírnou; a tou měrou zbohatneš a děti své uživíš.“ Když se ten chudý člověk probudil, našel to všecko pod poduškou, tak jak mu dítě ve snu řeklo; i šel tehdy do toho lesa a našed řeku, kráčel podlé ní pořád, až přišel ku pramenu. Ohlednuv se po té panně, spatřil ji nad jezerem, ana do jehly navlíká slunečné paprsky a vyšívá na plátně, majíc je natažené v rámci, a to plátno bylo z junáckých vlasův utkáno. Jakmile ji spatřil, poklonil se jí, a ona vstala i zeptala se ho: „Okud jsi, neznámý junáku?“ Ale on ani necekl. I otázala se ho opět: „Kdo jsi? a co chceš?“ a mnoho jiného, ale on mlčel jako kámen a jen rukama ukazoval, jakoby byl němý a hledal pomoci. I řekla mu, aby se jí posadil na kraj šatu, a sotva že si sedl, položila mu hlavu na klín, aby jí povískal. I začal jí vlasy po hlavě přebírati, jako by vískal, a sotva že našel ten červený vlas, tehdy jej od jiných vlasů oddělil a vytrhnul, po té vyskočil s jejího šatu a začal co mohl utíkati nazpět. Ona to zpozorovala a v patách za ním úprkem. A on ohlednuv se a vida, že ho dostihne, hodil na cestu vyšívaný šátek, jak mu bylo řečeno; a ona vidouc šátek, zdvihla jej a počala bedlivě prohlížeti, tomu vyšívání se divíc, a on zatím hodný kus cesty uběhl. Potom panna vstrčila šátek za ňádra a opět za ním. On pak vida, že ho brzy dohoní, hodil na cestu červené korále, a tím ona se opět zdržela je prohlížejíc a jim se divíc, co zatím ten ubohý člověk opět hodný kus cesty uběhl; tu se panna rozhněvala a šátek i korále zahodila, a za ním. Když pak viděl, že ho zase dohoní, hodil zrcadlo na cestu. A panna když přišla na zrcadlo, kterého ještě nikdy neviděla, zdvihla je a sebe samu v něm vidouc, nevěděla, že ona to, nébrž myslila, že to nějaká jiná; i zahleděla se na ni napodobně do zrcadla, a ten člověk zatím uběhl daleko, tak že ho potom už dohoniti nemohla. A když viděla, Že ho už dostihnouti nemůže, vrátila se, a ten člověk se dostal domů zdráv a vesel. Doma pak ukázal ženě ten vlas i pověděl jí všecko, co mu se přihodilo, a žena počala si z něho tropiti smích; ale on nedbaje na ni, nesl ten vlas do jednoho města na prodej. Tu se okolo něho shrnulo mnoho lidí všelikých i kupců: jeden podával dukát, jiný dva, a tak pořád víc a víc, až přišlo na sto dukátův. V tom se o tom vlasu dověděl také cař i povolal toho člověka před sebe a řekl mu, že mu za něj dá tisíc dukátů, a on mu jej prodal. A nač ten vlas? Cař jej rozštípnul po délce s hůry až dolů a nalezl v něm mnoho důležitých věcí zapsaných, co se vše přihodilo za starých časů od počátku světa. Tak ten člověk zbohatnul a byl se svou ženou a s dětmi potom šťastně živ. A to dítě, co se mu ve snu zjevilo, byl anděl poslaný od pána Boha, jenž tomu chtěl, aby tomu ubohému člověku byla pomoc, i aby přišly na jevo tajnosti, o kterých potud nikdo nevěděl.

24. Cařovic kozlíček.

(Z Malé Rusi.)

Byl jeden cař a cařová, měli syna Ivánka a dceru Helenku. Cař s cařovou zemřeli, a děti siroty šly do ciziny po širém světě. Přišly k rybníku, okolo něho páslo se stádo krav. „Chce mi se pít,“ řekl Ivánek. — „Nepí, bratříčku! sic budeš telátkem,“ řekla Helenka. Ivánek poslechl a šli dál. Přišli k řece, okolo tam chodilo stádo koní. „Ach, sestřičko! kterak se mi chce pít!“ — „Nepí, bratříčku! sice se uděláš hřibátkem.“ Přišli k jezeru, okolo něho běhalo stádo ovec. „Nepí, bratříčku, byl bys beránkem.“ Přišli k potoku, podlé něhož tam pásli svině. „Nepí, bratříčku! byl bys prasátkem.“ Přišli k vodě, páslo se tam stádo koz. „Ach, sestřičko! já se napiju.“ — „Nepí, bratříčku! sic budeš kozlíčkem.“ Ivánek nemohl se přemoci, napil se a stal se kozlíčkem, skákal před Helenkou a křičel: „Me–e–e! me–e–e!“ Helenka ho uvázala na hedbávný pás, vodila ho s sebou a žalostně plakala. Kozlíček běhal, až jednou zaběhl do cařské zahrady. Lidé ho spatřili a pověděli caři: „V zahradě u nás je kozlíček, drží jej na páse panna, a je velmi krásná.“ Cař poručil, aby se jí zeptali, co je zač? — „Tak a tak,“ odpověděla Helenka, „byl cař a cařová, zemřeli a my děti po nich zůstaly: já cařovna a tu hle můj bratříček cařovic; i nemohl se přemoci, napil se vody a stal se kozlíčkem.“ Lidé vyřídili to všecko caři, cař dal Helenku k sobě zavolat, zalíbila se mu a vzal si ji za manželku. Kozlíček zůstával s nimi, běhal po zahradě a jedl i pil s cařem i s cařovou. Jednou jel cař na lov. Zatím přišla čarodějnice a cařové udělala: Helenka onemocněla, zhubeněla a zbledla. Cař se vrátil a ptal se cařové: „Což nějak stůněš?“ — „Ano, churavím,“ odpověděla cařová. Druhého dne jel cař opět na lov. Helenka stonala; přišla k ní čarodějnice a řekla: „Chceš-li, vyléčím tě; choď tam a tam k moři po tolik dní z rána a pí tam vodu.“ Cařová poslechla a na svítání šla k moři, a čarodějnice tam už na ni čekala, chopila ji, na krk jí přivázala kámen a vhodila ji do moře. Helenka padla ke dnu; kozlíček přiběhl a žalostně plakal. A čarodějnice změnila se v cařovou a šla do dvorce. Cař přijel a radoval se, že se cařová zas uzdravila. I sedli k obědu. „A kde je kozlíček?“ tázal se cař. — „Není ho tu třeba,“ řekla čarodějnice, „nedala jsem ho vpustit, zapáchá kozlovinou!“ — Druhého dne, jak mile cař vyjel na lov, čarodějnice tuze bila kozlíčka i hrozila mu: „Až se cař vrátí, poprosím ho, aby tě dal zařezat.“ Cař přijel a čarodějnice naň naléhala: „Dej, dej kozlíčka zařezat; zošklivil mi se a zprotivil docela!“ Caři líto bylo kozlíčka, ale nemohl si pomoci; dotírala i prosila tak, až cař povolil, aby ho zařezali. Kozlíček viděl, kterak už na něj začali brousit nože, i zaplakal, běžel k caři a prosil ho: „Nech mne, caři, k moři jít, vody se napit, střívka si vymyt.“ Cař ho nechal. Kozlíček přiběhl k moři, stál na břehu a žalostně zavolal:

„Helenko, moje sestřičko!
vyplyň, vyplyň na břeh:
ohně horoucí hoří,
kotly kypící kypí,
nože ocelové brousí,
chtíce mě zařezati!“

A ona jemu odpověděla:

„Ivánku, můj bratříčku!
těžký kámen ke dnu táhne,
lítá zmije srdce vyssála!“

Kozlíček vrátil se smutně domů. V poledne opět prosil caře, aby ho nechal k moři jít, vody se napit, střívka si vymyt. Cař mu dovolil, a kozlíček na břehu zase tak žalostně volal a sestra mu zase tak odpověděla. Potom k večeru kozlíček po třetí caře prosil, aby ho nechal k moři jít. Caři bylo divné, proč kozlíček neustále k moři běhá? I odpustil ho zas, ale šel pak za ním. Přišel k moři a slyší, kterak kozlíček vyvolává sestřičku:

„Helenko, moje sestřičko!
vyplyň, vyplyň na břeh:
ohně horoucí hoří,
kotly kypící kypí,
nože ocelové brousí,
chtíce mě zařezati!“

Helenka vyplula na vrch i ukázala se nad vodou. Cař ji uchopil, odvázal jí s krku kámen a vytáhl Helenku na břeh, i tázal se jí, jak se to stalo? A ona jemu všecko pověděla. Cař byl tomu rád, a kozlíček taky, i skákal radostí. A tu čarodějnici dal cař na dvoře na hranici upálit. Potom cař s cařovou a s tím kozlíčkem byli šťastně živi, a jako prvé pospolu jedli a pili.

25. O hadu a o cařovně.

(Z Jižní Rusi.)

Byl jeden cař a cařová, a měli tři dcery. Ten cař onemocněl, i poslal svou nejstarší dceru pro vodu. Ona šla, a když chtěla nabrat, tuť had: „A hle hle!“ řekl, „vezmeš-li si mě za muže?“ — „Nevezmu,“ odpověděla cařovna. — „Nu, tedy ti nedám také vody,“ řekl had. — Potom řekla ta druhá: „Já půjdu! on mi dá.“ I šla. A had řekl: „A hle hle! vezmeš-li si mě za muže?“ — „Ne, nevezmu.“ — „Tehdy ti nedám také vody.“ I vrátila se a řekla: „Nedal mi vody. Vezmeš-li, prý, si mě za muže, tehdy ti dám.“ — A nejmladší řekla: „Já půjdu! však on mi dá.“ Šla, a had jí také řekl: „A hle hle! vezmeš-li si mě za muže?“ — „Vezmu,“ odpověděla. Tehdy on jí nabral vody chladné a čerstvé od samého dna. Cařovna ji přinesla domů, otec se napil a uzdravil se. Jednou v neděli přijel kočár a volali:

„Oj otevři vrata,
      cařovno!
cos milého milovala,
z brodu vody nabírala,
      cařovno!“

Ona se ulekla, šla plačíc a otevřela vrata. A oni znova:

„Oj otevři pokoje,
      cařovno!
cos milého milovala,
z brodu vody nabírala,
      cařovno!“

Tu oni vešli do stavení, a hada postavili na stole na talíři. A byl tak krásný, jako zlatý! I vyšli ze stavení a řekli:

„Oj posaď se do kočáru,
      cařovno!
cos milého milovala,
z brodu vody nabírala,
      cařovno!“

I jeli s ní až do hadova příbytku. Tam byla s ním živa, až i děťátko dostali. I vzali si kmotru, ale byla zlá. Děťátko brzy potom umřelo a matka také umřela brzy po něm. A ta kmotra potom v noci šla tam, kde ji pochovali, a ruce ji obřezala. A když přišla domů, zvařila vodu a začala ty ruce pařit a zlaté prsteny stahovat. Tehdy ta cařovna — pán Bůh tak dopustil — přišla si k ní pro své ruce i řekla:

„Slepice spějí, i husy spějí,
jen moje kmotra ponocuje:
bílé ruce ve vodě paří,
zlaté prsteny stahuje.“

A ta kmotra schovala se pod pec. A když druhý den ráno tam přišli, byla pod pecí mrtva. Tehdy ji ani do rakve nezapečetivše, tak do jámy vhodili.

26. O žabce královně.

(Z Veliké Rusi.)

Byl jeden král a měl tři syny. Jednou je k sobě povolal a řekl: „Milé děti! jste už nyní dospělí; máte čas, abyste se postarali sobě o nevěsty. Udělejte si každý po střelce, jděte na zakázaná luka a vystřelte v rozličné strany. V který dům čí střela padne, v tom sobě vezme nevěstu.“ Královicové udělali sobě po střelce, vyšli na zakázaná luka a vystřelili: nejstarší bratr v pravou stranu, prostřední v levou, a nejmladší, který se nazýval Ivan bohatýr, pustil svou střelu přímo. Potom šel každý hledat své střelky. Nejstarší bratr našel svou střelku u ministra a prostřední u jenerála, i obadva pojali za ženy jich krásné dcery. Ale Ivan bohatýr dlouho nemohl najíti střelky své a byl velmi zarmoucen; celé dva dni chodil po lesích a po horách, a na třetí den zašel v bahno i spatřil velikou žábu, ana v hubě držela jeho střelu. Ivan bohatýr chtěl ujíti a od své nalezené střely upustiti; ale žabka zavolala: „Kva-kva! Ivane bohatýře, pojď ke mně a vezmi si svou střelku, sic nikdy z tohoto bahna nevyjdeš.“ Po těch slovech žabka se převrhla — a v tom okamžení vyskytla se tu překrásná besídka. Ivan bohatýr vešel do besídky. „Vím,“ řekla žabka, „žes už třetí den nic nejedl; nechceš-li něčeho pojísti?“ Po té žabka opět se převrhla — a hned se tu vyskytl stůl se všelikým jídlem a pitím. Ivan bohatýr sedl za stůl a najedl i napil se. „Poslouchej,“ řekla mu žabka, „tvá střela zalítla ke mně, ty si mě musíš vzíti za ženu; pakli nevezmeš, nevyjdeš z tohoto bahna.“ Ivan bohatýr se zarmoutil a nevěděl, co dělati; potom se rozmyslil a vzal žabku s sebou i přinesl ji domů. Bratři i nevěsty začali se mu vysmívati. Nastal den, v který se musil Ivan bohatýr oženiti: on jel v kočáře a žabku nesli do dvorce na zlaté míse. Když nastala noc a ženich s nevěstou odešli do svých pokojů, sňala žába se sebe žabí kůži a udělala se překrásnou pannou; a za dne opět se proměnila v žábu. Ivan bohatýr byl s ní spokojeně i šťastně živ. Po některém čase dal si král své syny zavolati a řekl jim: „Milé děti! nyní jste už všickni tři ženati; rád bych, aby mi vaše ženy, a mé nevěsty, udělaly každá košili.“ Po té jim dal po kusu plátna a řekl, aby ty košile byly do zejtřka hotovy. Starší bratři přinesli plátno svým ženám, a ty hned začaly svolávati komorné, matičky a selské krásné panenky, aby jim pomohly košili ušiti. Komorné a matičky hned přiběhly a daly se do práce: některá stříhala, některá šila. Mezi tím poslaly nevěsty služku se podívat, jak bude žabka košili šíti. Jak služka vstoupila k Ivanu bohatýru do pokoje, tu on právě přinesl plátno a smutně je položil na stůl. „Což jsi tak smuten, Ivane bohatýře?“ řekla žabka, a on odpověděl: „Kterak nemám smuten býti? otec přikázal, aby z tohoto plátna jemu do zejtřka ušita byla košile.“ — „Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, „a jdi spat; ráno bývá moudřejší nežli večer — všecko se to udělá.“ Po té vzala nůžky a rozstříhala to celé plátno na malé kousky; potom otevřela okno a vyhodila je ven na vítr i řekla: „Bujní větrové! rozneste ty kousky a ušíte tchánovu košili.“ Služka šla a pověděla královnám, že žabka celé plátno rozstříhala na malé kousky a vyhodila oknem. Ty smály se žabce a řekly: „Co as její muž zejtra králi přinese!“ Na druhý den, když Ivan bohatýr se vyspal, podala mu žabka košili: „Tu máš, milý Ivane bohatýře! dones tu košili svému otci.“ Ivan bohatýr vzal košili a donesl ji svému otci, a starší bratři také své košile přinesli. Napřed ji králi podal nejstarší bratr; král podíval se na ni a řekl: „Ta košile je tak ušita, jak obyčejně šijou.“ Potom se podíval na tu, kterou druhý syn přinesl a řekl, že ta košile nic lepší ušita není. Ale když nejmladší syn jemu košili podal, nemohl se král ani dost nadiviti; nebylo na ní ani jedinkého švu znáti. I řekl: „Tu košili mi dávejte jen v největší svátky.“ Po druhé král zase povolal k sobě syny své a řekl jim: „Milé děti, rád bych věděl, umějí-li vaře ženy vyšívati zlatem a stříbrem; naberte sobě hedbáví, stříbra i zlata, aby mi do zejtřka udělala každá po koberci.“ Ženy starších královiců začaly svolávati komorné, matičky a selské krásné panenky, aby jim pomohly vyšívati koberce. Ty hned přišly a začaly vyšívati: některá stříbrem, některá zlatem. Mezi tím opět poslaly služku se podívat, co bude žabka dělati. Ivan bohatýr přinesl si domů zlato, stříbro i hedbáví, a byl velmi smuten. Žabka, sedíc na stolici, řekla: „Kva, kva, kva! což jsi tak smuten? Ivane bohatýře!“ — „Kterak nemám smuten býti? otec poručil, aby tím stříbrem, zlatem a hedbávím do zejtřka byl vyšitý koberec.“ — „Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, „jdi spat, ráno bývá moudřejší nežli večer.“ Po té vzala nůžky a všecko hedbáví rozstříhala, stříbro i zlato roztrhala a vyhodila oknem, řkouc: „Bujní větrové! přineste mi ten koberec, kterým můj otec zakrýval okna.“ Když to služka všecko nevěstám vypravila, umínily si, že také tak udělají. I čekaly dlouho, ale vidouce, že větrové jim kobercův nepřinášejí, poslaly koupit stříbra, zlata i hedbáví, a daly se do vyšívání koberců jako prvé. Ráno, jak mile Ivan bohatýr vstal, žabka mu koberec podala. Tu všickni tři bratři přinesli své koberce k otci; on pak vzal koberec napřed od nejstaršího, podíval se naň a povídá: „Ten koberec hodí se na koně, aby nezmokli;“ podíval se druhému na koberec a řekl: „Ten se může prostírati v předním pokoji, aby si oň utírali nohy.“ Potom vzal koberec od nejmladšího syna, divil se a řekl: „Tímhle kobercem mi prostírejte stůl jen o slavnostech.“ Koberec Ivana bohatýra dal schovati a druhým synům koberce vrátil, řka: „Doneste je svým ženám a řekněte, aby si jich nechaly!“ Potom po třetí král synům svým: „Nyní, milé děti, rád bych, aby mi vaše ženy, každá sama, upekly po chlebu.“ Když o tom královny uslyšely, i hned poslaly služku se podívat, co bude dělati žabka. V tu chvíli přišel Ivan bohatýr do svých pokojův a byl velmi smuten. „Kva, kva, kva! což jsi tak smuten?“ tázala se ho žabka. — „Jak pak nemám smuten býti? otec poručil, abys mu upekla chléb.“ — „Neměj žádné starosti, všecko udělám!“ I dala přinesti díž, mouky a vody; vysypala mouku do díže, nalila vody, udělala těsto, vylila je do studené peci a zahradila, i řekla: , Ať se upeče chléb pěkný čistý, kyprý a bílý jako sníh!“ — Služka vrátila se k nevěstám a řekla: „Nevím, proč král žabku tak chválí; vždyť nic neumí udělati!“ Když nevěsty to všecko vyzvěděly, umínily si, že taky tak udělají, jako žabka; i zadělaly mouku studenou vodou a vylily do studené peci; ale vidouce, že se jich těsto rozplynulo, daly si přinesti jiné mouky, zadělaly své chleby teplou vodou a vsadily je do vytopené peci. I bály se, aby se neopozdily, a pospíchaly tak, že té jedné chléb se připálil a té druhé se nedopekl; ale žabka vyndala svůj chléb z peci pěkný čistý, kyprý a bílý jako sníh. Bratři přišli k otci a přinesli každý svůj chléb. Král vzal od nejstaršího syna chléb, podíval se naň a řekl: „Takový chléb možná jen z nouze jísti!“ Potom vzal od druhého syna a povídá: „Tenhle chléb je taky takový!“ Ale když mu nejmladší syn podal svůj chléb, řekl král, aby mu ten chléb dávali na stůl, když budou hosti u něho. „Milé děti!“ doložil král, „vaše ženy udělaly mi všecko, co jsem poručil, a proto žádám vás, abyste zejtra se svými ženami přijeli do mého dvorce na oběd.“ Královicové vrátili se k ženám. Ivan bohatýr byl velmi smuten a přemýšlel: „Kterak já s sebou povezu žabku?“ A žabka, sedíc na stolici, otázala se ho: „Kva, kva, kva! proč, Ivane bohatýře, jsi tak zarmoucen?“ Ivan bohatýr odpověděl: „Kterak nemám se rmoutiti? otec poručil nám všem, abychom k němu zejtra přijeli do dvorce s ženami; kterak já tebe tam povezu?“ — „Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, ‚.ráno bývá moudřejší nežli večer; jdi spat“. Na druhý den Ivan bohatýr sebral se a jel do dvorce; a nevěsty poslaly opět služku se podívat, v čem žabka pojede? Tu právě žabka otevřela okno a křikla silným hlasem: „Oh, vy bujní větrové! leťte tam do mé říše a řekněte, aby přijel nádherný kočár se vší úpravou, se služebníky, hajduky, běhouny a předjíždníky.“ Potom zavřela okno a sedla na stůl. Už se všickni sjeli do dvorce, jen ještě čekali na žabku; tu nenadále běží běhouni, skáčí předjíždníci, a za nimi jede velmi nádherný kočár. Král si myslil, že k němu jede nějaký jiný král anebo královic a šel ho přivítat. „Nechoďte, otče!“ řekl Ivan bohatýr, „jedeť to moje žabka ve skořápce.“ Kočár přijel a z něho vyšla Ivana bohatýra žena a byla tak krásná, že se všickni podivili. Sedli za stůl; žabka čeho nedopila, to vlila do rukávu a kosti dávala do druhého rukávu. Druhé nevěsty to vidouce, dělaly taky tak: čeho nedopily, vlily do rukávu; čeho nedojedly, dávaly do druhého. Když od stolu vstali, začala hudba hráti a žabka šla tancovat: máchnula jedním rukávem — a hned tu stálo na loket vody; máchnula druhým — a po vodě plavaly husy a labutě, tak že všickni, to vidouce, nadiviti se nemohli její chytrosti; a jak přestala tancovati, zmizelo všecko; voda, husy i labutě. Potom šly tancovat druhé nevěsty; a jak máchnuly svými rukávy, všecky postříkaly, a kostmi div jim očí nevytloukly. V tom Ivan bohatýr odešel domů, vzal žabinu kůži a nemeškaje spálil ji. Potom přijela jeho žena i začala hledat své kožky, a když jí nenašla, řekla: „Nu, Ivane bohatýře! když jsi nemohl poshověti malý čásek, tedy mne nyní hledej za třikrát devíti zeměmi ve třicátém cařství, v podslunečném panství, a věz, že mi říkají přemoudrá Vasilka.“ Jak to řekla, v okamžení zmizela. Ivan bohatýr dal se do usedavého pláče a šel jí hledat: šel dlouho nedlouho, blízko neblízko; snadno se pohádka vypravuje, ale nesnadno se dílo dělá. I přišel k chaloupce, která stála na kuřích nožkách a sama se obracela. Ivan bohatýr řekl: „Chaloupko, chaloupko! zůstaň státi k lesu zadem a ke mně předem!“ A chaloupka na jeho slovo zůstala státi. Ivan bohatýr vešel do chaloupky a viděl v předním koutě seděti Babu-Jagu. „Potud o duši ruské tuto neslýcháno, ani ji vídáno; a nyníčko mi duše ruská před očima! přicházíš-li, Ivane bohatýře, chtě čili nechtě?“ Ivan bohatýr odpověděl, že dílem chtě, dílem nechtě, a vypravoval všecko, jak bylo. „Je mi tebe líto,“ řekla Baba-Jaga; „chceš-li, já ti posloužím, Vasilku přemoudrou ti ukážu: každého dne sem ke mně přilétá odpočívat. Jakmile přiletí, hleď, abys ji chytil za hlavu, a jak ji chytíš, bude se ti proměňovati v žabku, v ropuchu, v hada i v jinou neřest, a naposledy se promění v střelu. Tu střelu vezmi a zlom na dvé: a tak potom ona bude na vždy tvou. Jen dej pozor, když svou ženu chytíš, abys jí nepustil!“ Potom Baba-Jaga královice schovala, a sotva ho schovala, tu přiletěla přemoudrá Vasilka. Ivan bohatýr přiloudil se k ní a chytil ji za hlavu; i začala se mu proměňovati v žábu, v ropuchu, a konečně v hada. Ivan bohatýr ulekl se a pustil ji, a Vasilka v okamžení zmizela. A Baba-Jaga mu řekla: „Když jsi jí neuměl udržeti, už nikdy, nikdy víc jí zde nespatříš; ale, chceš-li, jdi k mé sestře, k ní také přemoudrá Vasilka přichází odpočívat. Ivan bohatýr vydal se k druhé Babě-Jaze, ale tu také přemoudré Vasilky neudržel; i šel ještě ke třetí sestře, Babě-Jaze: „Jest-li že i nyní přemoudrou Vasilku pustíš,“ řekla, „už nikdy jí nenajdeš.“ Když se mu Vasilka proměňovala, nepustil jí z rukou; konečně udělala se střelou a Ivan bohatýr střelu vzal a na dvě přelomil. V tom okamžení stála před ním přemoudrá Vasilka a řekla: „Nu, Ivane bohatýře, nyní se ti poddávám!“ Baba-Jaga darovala jim koberec samolet, a oni na tom koberci samoletu letěli do svého panství; letěli tři dni, a čtvrtého dne spustil se koberec právě do dvorce. Král přivítal syna svého i nevěstu s radostí velikou, vystrojil veliké hody a naposledy udělal na místě svém Ivana bohatýra králem.

27. Otcovská přísaha.

(Ze Srbska.)

Byl jeden stařec a měl tři syny a dceru. Když přišel čas, že stařec měl umříti, povolal k sobě své tři syny a zapřisáhl je, aby sestru vdali za toho, kdo první přijde a za ni požádá, budiž kdokoli. Za některý čas po smrti otcově přijel nějaký stařec na voze o dvou kolách a prosil, aby mu sestru dali za ženu. Oba starší bratří nechtěli mu jí hned dáti, proto že byl starý a chudý; ale nejmladší naléhal na to, aby mu ji dali, pamatujíce na přísahu, kterou učinili otci při jeho smrti. A tak ji za toho starce vdali a stařec odvedl si ji s sebou domů. Po některém čase šel nejstarší bratr sestru navštívit; když tam přišel, nalezl dům veliký, nemohl větší býti. Sestra vidouc bratra, velmi se z toho radovala, a když se jí bratr otázal, jak se má, odpověděla: „Dobře, lépe nemůže býti.“ Starce nebylo doma, ale přišel za malou chvilku a vida svého švakra, byl velmi rád, i řekl mu: „Vystrojíme si hostinu a budem veseli; ale přede vším vsedni na mého koně a jeď mu pro trávu; ale nasekej jí tam, kde kůň zahrabe nohou, a ne, kde se tobě bude líbiti.“ Švakr mu odpověděl :„Dobře, pojedu.“ Potom vsedl na koně a jel. Takto jeda, přijel na stříbrný most; a když jej spatřil, že je celý stříbrný, zlakoměl, i skočil s koně a vylomil jednu stříbrnou desku, řka: „Mohu si pomoci.“ Potom nasekal trávy, kde se mu líbilo, nečekaje až kůň zahrabe nohou, a vsedl opět na koně i vrátil se zpátky. Když tam vešel, otázal se ho stařec, ošetřil-li koně a žere-li kůň trávu? a on odpověděl, že ošetřil a že žere. „Dobře,“ řekl stařec, „půjdu se podívat.“ Po té šel do stáje a vidí, že se kůň ani trávy nedotknul. I hned poznal, že tráva není tak nasečena, jak nařídil; a proto hned vyvedl švakra ven, ani ho nevyčastovav, aby šel, odkud přišel. Když tento domů se navrátil, nepověděl svým bratřím, jak se mu u švakra dařilo, nébrž řekl prostřednímu bratrovi: „Pozdravuje tě švakr, abys také přišel k němu na hostinu.“ Po některém čase šel prostřední bratr navštívit sestru; ale dařilo se mu právě tak jako tomu prvnímu: švakr poslal ho také nápodobně pro trávu, a on přijeda na stříbrný most, zlakoměl též tak jako onen, i vylomil jednu stříbrnou desku a nenasekal trávy, jak mu švakr řekl, nébrž jak se jemu samému líbilo. Když pak se vrátil do švakrova domu, postihl ho švakr také ve lži a poslal ho domů, ani ho nevyčastovav, jako toho prvního. A když tento domů přišel, také nikomu nepověděl, jak se mu u švakra dařilo, nébrž řekl nejmladšímu bratrovi: „Pozdravuje tě švakr, abys přišel k němu na hostinu.“ Po některém čase šel i nejmladší bratr, a sestra když ho spatřila, velmi se zaradovala a pak mu řekla: „Jen, bratře, neudělej tak, jako udělali naši bratři.“ On nevěděl, co udělali, a sestra mu také nic více nechtěla říci, než toliko to. Když přišel švakr domů, i on se ze švakra svého velmi radoval, a pak mu řekl: „Vystrojíme si hostinu a budem veseli, ale přede vším vsedni na mého koně a jeď mu pro trávu; ale nasekej jí tam, kde kůň zahrabe nohou, a ne, kde se tobě bude líbiti.“ On vsedl na koně a jel pro trávu. Když přijeli na ten most, podivil se jeho kráse, ale velmi toho litoval, že na něm nebylo těch dvou desk. A potom, když přijel do prostředka, podíval se dolů s jedné i s druhé strany a vidí pod mostem u velikém kotli vařící vodu, a v té vodě hlavy lidské, jež orlové s hůry klovají. Když přejel přes ten most, přišel do jedné vsi, a jeda tudy, vidí v ní jen samý zármutek a pláč. I podivil se tomu a otázal se jednoho: „Proč pak, bratře, je u vás každý tak zarmoucen?“ A on mu odpověděl: „Kterak nemá býti zarmoucen, když každého roku nám na poli potluče a my ničehož nemáme?“ Když z té vsi vyjel, našel na cestě dva vepře, ani se neustále rvou. I začal je od sebe rozháněti, ale darmo; a nemoha jich od sebe rozehnati, nechal jich a jel dále. Potom přijel do druhé vsi a jeda tudy, slyšel na všech stranách zpívání a veselí, i řekl jednomu: „Jel jsem jednou vesnicí a viděl jsem samý zármutek, i proč je u vás každý tak vesel?“ Sedlák odpověděl jemu: „Proč by nebyl vesel, když každého roku máme úrodu a všeho máme hojnost?“ Konečně donesl ho kůň na jednu překrásnou louku. Když byli uprostřed louky, zůstal kůň státi a zahrabal nohou, a on skočil s koně a nasekl trávy, a pak se vrátil domů. Když domů přijel, uvedl koně do stáje a dal mu trávy, a kůň hned počal žráti. Stařec vida, že švakr mu koně ošetřil, byl tomu velmi rád, a řekl mu: „Tys můj pravý švakr; a nyní budeme jísti a píti a se veseliti.“ Po té sedli za stůl a začali večeřeti. Při večeři řekl mu stařec: „Nyní mi pověz, cos viděl?“ A on mu odpověděl: „Oj, švakře můj! ani vypovědíti se nemůže, co jsem viděl. Nejprvé jsem viděl stříbrný most převelmi krásný, ale je porouchán, neb scházejí na něm desky. Kdo je vzal, ať ho živý Bůh ubije!“ I řekl mu na to stařec: „Ty ukradli tvoji bratři, a jak učinili, tak se jim také zvedlo. Však pověz mi, cos ještě viděl?“ On odpověděl: „Uprostřed pod mostem viděl jsem veliký kotel s vařící vodou, a v něm hlavy umrlých, a orlové je s hůry klovají.“ Na to řekl stařec: „Toto jsou věčné muky na onom světě. Cos ještě viděl?“ A švakr řekl: „Viděl jsem vesnici a v ní samý zármutek.“ Stařec: „Tam není žádné spravedlnosti, ani žádné svornosti, aniž tam Boha znají. A cos ještě viděl?“ Švakr: „Viděl jsem na cestě dva vepře, ani se neustále rvou.“ Stařec: „Toto jsou bratři, kteří nesvorně spolu žijí. Cos ještě viděl?“ Švakr: „Viděl jsem jinou ves a v ní samou veselost.“ Stařec: „Toto jsou lidé Bohu milí; každého příchozího rádi vidí a uhostí, ani chudého neodženou prázdna od svých dveří. Pověz, cos ještě viděl?“ Švakr: „Viděl jsem překrásnou louku. I chtěl bych ti tam tři dni státi, abych se té krásy do syta nahleděl.“ Na to mu řekl stařec: „Takový jest onoho světa ráj; ale těžko přijíti do něho!“ — Potom se ještě dlouho častovali a veselili. Konečně švakr se zdvihl na cestu domů a stařec ho pěkně vypravil od sebe s velikým darem, i řekl mu, že ho hned poznal, že je člověk poctivý, proto že naléhal na to, aby se vyplnila otcova vůle, a že bude šťasten a jeho bratři budou nešťastni.


28. Čtvero větrů.

(Z Veliké Rusi.)

Byl jeden sedlák, měl ženu a byli velmi chudí. Ten sedlák byl tak mírný jako telátko, a žena jeho tak zlá, jako lítá saň; neustále zlořečila muži svému a bila jej pro dost malou příčinu. Jednou vyprosila ta zlá žena u souseda trochu žita na bochníček a poslala svého muže do mlýna, aby to žito semlel, a mlynář mu toho pro jeho chudobu dovolil. Když sedlák semlel, šel domů. V tom udělal se tak náramný vítr, že mu v okamžení všecku mouku s ošatky sfoukal. Sedlák přišel domů a vypravoval ženě, co se mu přihodilo; ale žena začala ho plísniti a nemilosrdně bíti, a bila jej, pokud se jí líbilo, a potom ho posílala k větru, co mu mouku rozfoukal, aby mu ji buď zaplatil, a nebo zas tolik mouky dal, co jí bylo v ošatce. Sedlák celý uplakaný šel z domova, nevěda, kudy kam, až přišel do hustého lesa. Tu ho potkala nějaká babička a tázala se ho: „Kam jdeš? co tě sem přivedlo, kam málo kdy ptáček zalítne a zvíře zaběhne?“ — „Milá matičko!“ odpověděl, „přišel jsem, že jsem musil. Byl jsem ve mlýně, semlel jsem trochu žita, mouku jsem vysypal na ošatku a šel jsem domů; v tom okamžení strhl se tak náramný vítr, že mi všecku mouku s ošatky sfoukal. Doma povídám ženě, co mi se přihodilo, a ona mně zbila a poslala k větru, aby mi mouku vrátil a nebo mi ji zaplatil. Nyní chodím a hledám větra, a nevím, kde ho najíti. „Pojď za mnou,“ řekla mu babička, „já jsem matka větrova, ale mám čtyry syny: první vítr východní, druhý polední, třetí západní a čtvrtý půlnoční. A nyní mi pověz, který vítr ti mouku rozfoukal?“ — „Polední, matičko !“ odpověděl sedlák. Babička vedla starého dále do lesa a přišla s ním do nějaké chaloupky a řekla: „Tuhle zůstávám, sedláče! vylez si na pec a dobře se zaobal, mé děti už brzy přijdou.“ — „A proč se mám zaobaliti?“ tázal se sedlák. — „Proto že můj syn, půlnoční vítr, je velmi studený; snadno bys mohl zmrznouti.“ Potom začali se babiččiny synové scházeti. Když přišel polední vítr, zavolala babička sedláka s peci a řekla svému synu: „Milý synu, polední větýrku! je tu na tě žaloba. Proč pak ubližuješ chudým lidem? tomuto sedlákovi rozfoukal jsi mouku, kterou si nesl v ošatce; nyní mu ji zaplať buď hotovými penězi a nebo něčím jiným.“ — „Dobře, matičko!“ odpověděl vítr; „já mu tu mouku zaplatím.“ Potom zavolal sedláka a řekl jemu: „Slyšiž, sedláče! vezmi si tenhle košíček, je v něm všecko, nač si koli pomyslíš. A když se tobě něčeho zachce, buďto peněz, jídla neb nápoje nějakého, dobytka a nebo nač si koli zpomeneš, tehdy jen řekni: „Košíčku, dej mi to a to!“ a v okamžení ti to dá. Teď jdi domů, a tak máš svou mouku zaplacenou.“ Sedlák poděkoval větru za košíček a šel domů. Když přišel domů, dal košíček ženě a řekl: „Tuhle máš, ženo, košíček; je v něm všecko, co se ti líbí; jen ho požádej.“ Žena vzala košíček a řekla: „Košíčku! dej mi pěkné mouky na chléb.“ A košíček dal jí hned, co chtěla. I požádala ještě ledačeho, a košíček dával jí všecko v okamžení. Po několika dnech přihodilo se, že mimo sedlákovo stavení jel nějaký vzácný pán. Jakmile ho žena sedlákova spatřila, řekla svému muži: „Jdi a pozvi ho k nám hostem a nepřipravíš-li ho sem, tehdy tě na polovic utluku.“ Sedlák boje se od ženy bití, šel toho dvořenína k sobě pozvat na hody; a žena jeho zatím nabrala v košíčku všelijakých jídel a nápojů, přistrojila na stůl a sedla si k oknu, založila ruce a čekala, až ten dvořenín přijde.

Když ho sedlák po cestě dohonil a k sobě na hody pozval, podivil se tomu ten dvořenín, smál se a nechtěl k němu jeti, ale poručil lidem, které měl s sebou, aby k tomu sedlákovi jeli a potom mu pověděli, jak je uctí. Když ti lidé k sedlákovi přijeli, velmi se podivili, proto že soudíc dle stavení, musil býti velmi chudý, a dle jídel soudíc, které byly na stole, zdál se býti vzácným pánem. I sedli za stůl, jedli a pili a veseli byli; a tu zpozorovali, že sedlka, když něčeho potřebovala, na košíčku toho žádala, a košíček jí to všecko dával. I nevychodíc ani ze světnice, poslali jednoho ze svých tovaryšův, aby dal bez prodlení udělati také takový košíček, a pak aby jej hned přinesl k nim, tak aby ani sedlák, ani sedlka toho nepozorovali. Tovaryš hned běžel a dal udělati také takový košíček, a když jej přinesl, tehdy hosti sedlákův košíček tajně vzali a na to místo svůj postavili a potom všickni odtud odjeli a vypravovali pánovi, jak sedlák je uctil. Sedlka pak toho dne k večeru všecka jídla vyhodila ven, proto že na druhý den chtěla čerstvého navařiti. Ráno přišla zase ku košíčku a žádala, čeho potřebovala, a vidouc, že jí košíček ničeho již nedává, zavolala muže a řekla: „Starý plesnivče! jakýs mi to přinesl košíček? zdá se, že sloužil nám jen na čas. Jdi zase k větru a požádej ho, aby nám naši mouku vrátil, a ne-li, tedy tě utluku do smrti.“ Ubohý sedlák šel opět k větru, a když přišel k té babičce, jeho matce, stěžoval si na svou ženu. Babička mu řekla: „Počkej tu na mého syna; přijde brzy.“ Brzy potom polední vítr přišel a sedlák začal mu žalovati na svou ženu, a vítr jemu řekl: „Líto mi tebe, starý, že máš tak zlou ženu; ale já ti v tom pomohu, a žena tebe více bíti nebude. Tuhle ti dávám bečku, a když přijdeš domů a tvá žena tě bude bíti, tehdy si stoupni za bečku a řekni: „Patero z bečky, bíte mou ženu!“ a když jí dobře vymelou, tehdy řekni: „Patero zas do bečky!“ Sedlák větru poděkoval a šel domů, a doma řekl ženě: „Tuhle máš, ženo, místo košíčka bečku.“ Žena rozzlobila se na muže a řekla: „Co mi do tvé bečky? proč si nepřinesl mouky?“ a to řkouc popadla vidle a chtěla svého muže bíti. Sedlák postavil se hned za bečku a řekl: „Patero z bečky, bíte mou ženu, jak náleží!“ Tu hned vyskočilo z bečky pět chlapův a začali ženu sedlákovu bíti. Sedlák vida, že jí dost vymlátili, a ona začala ho prositi, aby se smiloval, řekl: „Patero zas do bečky!“ Od toho času byla žena jeho mírnější. Potom začal sedlák o svém košíčku přemýšleti a měl své hosty v podezření, zdali mu ho nevyměnili. I radil se o tom se svou ženou, jakby svého košíčku opět mohli dostati. Žena mu na to řekla: „Když nyní máš tak divotvornou bečku, že se můžeš spraviti neřku s jedním člověkem, ale i s mnohými tisíci, tehdy jdi a toho dvořenína vyzvi na souboj, a stůj na tom, aby ti košíček vrátil.“ Sedlák přijal to za dobrou radu, šel ke dvořenínovi a vyzval ho na souboj. Dvořenín smál se tomu bláznovství sedlákovu, aniž mu toho chtěl odepříti; i umínil si z něho udělati posměch, a proto mu poručil, aby vyšel do pole. Sedlák vzal svou bečku, šel a čekal na pána. Pán vzal s sebou mnoho lidu, a jak mile k sedlákovi přijel, poručil služebníkům, aby tomu sedlákovi žertem hodně natloukli. Sedlák vida, že si z něho dělají posměch a když už ho začali bíti, rozhněval se na dvořenína i na jeho lidi a řekl: „Hej pane! poruč, aby mi vrátili můj košíček, sic bude s vámi se všemi zle!“ A vida, že ho bíti nepřestávají, vykřikl: „Po pěti na každého z bečky! bíte pořádně!“ Tu hned vyskočilo z bečky na každého člověka po pěti chlapích a začali je všecky nemilosrdně bíti. Dvořenín boje se, aby ho nezabili, zavolal z plna hrdla: „Sedláčku! přestaň, já nařídím, aby ti vrátili tvůj košíček.“ Sedlák, slyše to, vykřikl: „Hej, hej, mládenci! všickni zas do bečky!“ Tu hned všickni chlapi nechali bití a vlezli do bečky. Dvořenín přikázal svým lidem, aby košíček vrátili a ti to hned také učinili. Sedlák vzal svůj košíček, přinesl domů, a byl potom se svou ženou velmi spokojeně a tiše živ. Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/74 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/75 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/76 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/77 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/78 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/79 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/80 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/81 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/82 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/83 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/84 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/85 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/86 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/87 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/88 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/89 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/90 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/91 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/92 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/93 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/94 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/95 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/96 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/97 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/98 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/99 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/100 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/101 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/102 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/103 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/104 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/105 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/106 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/107 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/108 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/109 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/110 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/111 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/112 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/113 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/114 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/115 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/116 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/117 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/118 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/119 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/120 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/121 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/122 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/123 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/124 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/125 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/126 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/127 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/128 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/129 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/130 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/131 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/132 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/133 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/134 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/135 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/136 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/137 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/138 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/139 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/140 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/141 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/142 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/143 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/144 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/145 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/146 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/147 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/148 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/149 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/150 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/151 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/152 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/153 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/154 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/155 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/156 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/157 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/158 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/159 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/160 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/161 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/162 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/163 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/164 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/165 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/166 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/167 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/168 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/169 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/170 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/171 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/172 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/173 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/174 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/175 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/176 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/177 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/178 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/179 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/180 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/181 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/182 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/183 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/184 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/185 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/186 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/187 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/188 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/189 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/190 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/191 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/192 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/193 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/194 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/195 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/196 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/197 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/198 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/199 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/200 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/201 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/202 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/203 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/204 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/205 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/206 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/207 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/208 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/209 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/210 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/211 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/212 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/213 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/214 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/215 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/216 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/217 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/218 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/219 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/220 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/221 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/222 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/223 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/224 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/225 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/226 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/227 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/228 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/229 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/230 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/231 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/232 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/233 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/234 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/235 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/236 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/237 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/238 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/239 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/240 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/241 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/242 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/243 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/244 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/245 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/246 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/247 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/248 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/249 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/250 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/251 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/252 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/253 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/254 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/255 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/256 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/257 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/258 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/259 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/260 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/261 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/262 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/263 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/264 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/265 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/266 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/267 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/268 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/269 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/270 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/271 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/272 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/273 Stránka:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.pdf/274
Obsah.


Stránka
1. Stvoření země 1
2. Stvoření světa 1
3. Bůh a čert 2
4. Boj archanděla s ďáblem 3
5. Stvoření člověka 5
6. Stvoření člověka 5
7. Potopa světa 6
8. O božím kohoutu 7
9. O Kurentovi 9
10. Kurent a člověk 10
11. Stolistá růže 13
12. O Kurentovi 16
13. Pán Bůh dědoušek 19
14. Bulharské pohostinství 21
15. Sněhurka 23
16. Špalíček 26
17. Pohanka 29
18. Původ slavíka a kukačky 31
19. Sojka klíčnice 32
20. Otvírací bylina 32
21. Rozmluva zvířat 33
22. Zvířecí řeč 34
23. Podivný vlas 36
24. Cařovic kozlíček 38
25. Had a cařovna 41
26. O žabce královně 43
27. Otcovská přísaha 50
28. Čtvero větrů 53
29. Kostěj nesmrtelný 58
30. Nesmrtelný Kostěj 60
Stránka
31. Osud 66
32. Štěstí a neštěstí 73
33. Boháč a chudák 75
34. Bída 77
35. 0 Bídě jednooké 79
36. Baba-Jaga 81
37. Jaga-Bura 83
38. Morová žena 85
39. Morový chumel 87
40. Víla přítelkyně a dvanácte měsíců pomocných 88
41. Královic a Víla 90
42. Vilího krále dcera 93
43. Víla 98
44. Sudičky 99
45. Vlčí pastýř 101
46. Vlkodlak 103
47. Vlčice 108
48. Vodník 104
49. Vědma přirozená 105
50. Podvržené dítě 106
51. Pláč po mrtvých 107
52. Putování duše 107
53. Duch pohřbeného 108
54. Ďábelský tanec 112
55. Hadí koruna 114
56. Ilja Muromec a Slavík loupežník 115
57. Marek královic 118
58. Petr Bobrovic 126
59. Kulihrášek 131
Stránka
60. Ivan Popelov 137
61. Vašíček 139
62. Stojša a Mladen 142
63. Milutín 150
64. Sedm Simeonův 155
65. Zlatá jablka a devět pavic 160
66. O třech královicích 168
67. Norka zvěř 172
68. Vousy na loket a člověk na píď 176
69. Drak a cařův syn 178
70. O třech dracích 184
71. Rybářův syn 189
72. O třech bratřích, dvou moudrých a jednom hloupém 193
73. O Ivanovi hlupci 197
74. O hloupém Peciválovi 206
Stránka
75. Kosoručka 212
76. Zázračný visutý zámek 217
77. Dobré děti 222
78. Bůh ví, čím člověka trestati 224
79. Almužna 227
80. Píšťalka 229
81. Tak svět odplácí 232
82. Macecha a dcera nevlastní 234
83. Popelka 237
84. O zlé maceše 240
85. O krásné panně a zlé babě 243
86. Podivní chlapci 245
87. Ptáčník cařem 248
88. Obuchu hýbej se! 249
89. Čert a Cigán 253
90. O hloupém vlkovi 256

  1. Raskolníkové, t. j. odštěpenci, jinak také Starověrci řečení, jsou sekta náboženská velmi rozšířená v Rusích, která lpíc urputně na starém, mnohá podání z časů pradávných, ano i pohanských zachovala, a potud ještě svou prostotou a nezkažeností mravů jiné předčí. Mezi novotami časů našich nenávidí hlavně tabáku, jehož užívání pokládají za těžký hřích.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Ján Francisci-Rimavský na wikidata.org
  2. August Horislav Škultéty na wikidata.org
  3. Leopold Jiří Haupt na wikidata.org
  4. Jan Arnošt Smoler na německých wikisource.org
  5. Sagen und Märchen aus der Oberlausitz, Nacherzählt von Ernst Willkomm
  6. Ernst Willkomm na německých wikisource.org
  7. Karl Haupt na německých wikisource.org
  8. Kazimierz Władysław Wóycicki na polských wikisource.org
  9. Karol Baliński na polských wikisource.org
  10. Иван Петрович Сахаров (Ivan Petrovič Sacharov) na wikidata.org
  11. Александр Николаевич Афанасьев (Alexander Nikolajevič Afanasjev) na ruských wikisource.org
  12. Народные русские сказки na ruskych wikisource.org
  13. Иван Александрович Худяков (Ivan Aleksandrovič Chudjakov) na wikidata.org
  14. pravděpodobně Іван Федорович Головацький (Ivan Fjodorovič Hołovacký) na wikidata.org
  15. Пантелеймон Олександрович Куліш (Pantelejmon Kulìš) na ukrajinské wikisource.org
  16. Иван Яковлевич Рудченко (Ivan Jakovlevič Rudčenko) na ukrajinské wikisource.org
  17. Атанасије Николић (Atanasije Nikolić) na wikidata.org
  18. Matija Valjavec na slovinské wikisource.org