Vlastenský slovník historický/Rokycana

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Rokycana
Autor: Jakub Malý
Zdroj: Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 708.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jan Rokycana

Rokycana, vlastně z Rokycan, Jan, narozen 1397, syn chudého kováře na předměstí Rokycanském, stal se v Praze r. 1415 bakalářem a přilnul tak horlivě k mistru Jakoubkovi, že r. 1418 spolu s jinými obeslán před sbor Kostnický co „jeden z náčelníků sekty Husovy.“ V piklech, které vedly ke stětí Jana z Želiva (1422), tou měrou byl nařčen, že spolu s Jakoubkem musil utéci z Prahy. Roku 1424, když Žižka na Prahu táhna u Libně se položil, dovedl R., nejmladší z poslů od knížete Korybuta a Pražanů k němu vyslaných, výmluvností svou tak jej ukrotiti, že se s Pražany smířil. Od té doby neustala moc R-nova růsti, r. 1426 stal se kazatelem a brzo potom farářem v Týně. Když Korybut se dal do jednání s Římem, R. s Jakoubkem pobouřili proti němu lid, tak že na zelený čtvrtek 1427 kníže a s ním Příbram i jiní mistři jsou jati a z Prahy vyvezeni. Když pak stoupenci Korybutovi na podzim do Starého města vtrhše od měšťanů jsou zaskočeni, R. oblečen v komži odváděl pod záštitou bílého roucha svého zaskočence z bojiště. Roku 1428 vložena na R-nu správa kněžstva Staroměstského, téhož roku došel hodnosti mistrovské, a r. 1429 jej arcibiskup Konrád jmenoval svým generálním vikářem. Zatím se byl R. srovnal v učení s Příbramem, a r. 1431 vynikl při hádání s Tábory v koleji Karlově. Jsa vyvolen za rektora university usiloval o zavedení mezi studenty přísnější kázně. Vyjednávání se sborem Basilejským účastnil se R. v první řadě, a r. 1433 byl v čele poselstva českého do Basileje, kdež vedl první slovo a z thesí českých zastával přijímání pod obojí spůsobou. V Řezně jednal s císařem (1434) a rok na to byl čelní mezi jednateli českými na sněmě Brněnském, kdež od stavů českých zvolen jest za arcibiskupa, což popudilo proti němu hněv odporné strany v takové míře, že až o bezživotí jeho ukládáno. Roku 1436 podařil se R-novi smír s Tábory. Za reakce však, která nastala po Sigmundově dosednutí na trůn, zbaven jest R. fary Týnské, a nemaje se více bezpečna v Praze odešel pod ochranou Diviše Bořka z Miletínka na Kunětickou Horu, odkud však brzy přestěhoval se do Králové Hradce. V říjnu 1441 kněží do Kutné Hory svolaní slíbili R-novi poslušenství, a tak aspoň krajové Kouřimský, Čáslavský, Chrudimský a Hradecký uznávali jej za duchovní hlavu svou. V té době R. často navštěvoval Prahu, ale stále přesídlil se tam teprv r. 1448, když Jiří z Poděbrad zmocnil se Prahy, načež opět uveden jest na faru Týnskou, a ve shodě s Příbramem uvázal se v duchovní správu vší strany pod obojí. Marně vyjednávav s Římem jal se R. pomýšleti na spojení s církvi řeckou, i chodili poslové z Čech do Cařihradu a nazpět, ale nedocíleno ničeho. Dokud Jiří Poděbradský byl správcem zemským, udržoval se R. v moci, ale nastoupením krále Ladislava zatlačen jest do pozadí. Tu se dal v bližší styky s Petrem Chelčickým, k němuž odkazoval i sestřence svého Řehoře s přáteli jeho, kteří odtud neoprávněné naděje skládali na R-nu, v nichž později nemile jsou zmýleni. Po zvolení Jiřího Poděbradského za krále moc R-nova sice jest upevněna, avšak potvrzení za arcibiskupa od papeže nedošel, jakkoli mírně sobě počínal, ano i přísně vystupoval proti tvořící se Jednotě bratří českých. Tuhou polemiku měl s Hilariem, katolickým administratorem arcibiskupství Pražského. Po odchodu kapitoly Pražské r. 1467 do Plzně chtěl R. přiměti krále k tomu, aby místa kanovnická byla dána mistrům a kněžím podobojí, ale Jiří nesvolil k tomu, odvětiv prý mu: „Mistře, dostis mistroval; nechť i my také mistrujem.“ R. zemřel 22. ún. 1471 a pochován v kostele Týnském. Ale po Bělohorské bitvě jsou r. 1623 kosti jeho a biskupa Luciana Augustina z hrobů vyzdviženy a před kostelem na náměstí veřejně spáleny. O povaze R-nově každá strana soudila svou měrou. Nestrannému posuzovateli jeví se co muž, jenž s myslí upřímnou a velikým úsilím pracoval o vyrovnání Čechův u víře, a v nerovném tom boji užíval všeliké, snad někdy až přílišné opatrnosti lidské, jindy pak zase naopak dával se živostí povahy své strhnouti ku krokům, jichž následky nerozvážil. Jakkoli výmluvný co řečník, byl R. co spisovatel nepatrný; spisy jeho nevynikají ani slohem, ani původností a důmyslností obsahu nad jiné podobné spisy věku jeho. Od nepřátel R-ových byly o něm již za jeho živobytí roztrušovány mnohé nectné klevety, ale nikdo mu nedokázal ani jediného skutku, který by poskvrňoval mravní jeho památku.